Od mala jsem měla ráda Francii a vše francouzské – literaturu, způsob života, filmy, jídlo, jazyk.
Jednou jsem se o tom bavila s babičkou, Marií Magdalénou. A ona mi vyprávěla následující příběh.
Za Hitlera se musel doložit rodokmen, že nejsme židovského původu. Děda se do toho pustil s velkou vervou a pokračoval stále hlouběji.
Představte si Paříž, píše se rok 1805.
Žije tam krásná zpěvačka jménem Marie Madelaine (zajímavá shoda jména, že?). Její milý je voják u Napoleona.
V bitvě u Slavkova je raněn a ona se za ním vydává. Vysedává u jeho lůžka celé dny v opravdovém smutku. Všichni se snaží její roli usnadnit, v cizí zemi, nezná jazyk a nastává zima.
Milý umírá, ale to už se našel náhradník a s ním se stěhuje do Prahy.
Vzali se a ona zůstává.
Myslíte, že je to možné?
P.S. zpívat neumím.
Nový komentář
Komentáře
Jak vidím, nejsem sama. Obvykle se mi něco zdá, i opakovaně, a pak se dostanu do míst, kde jsem ještě nikdy nebyla, ale znám je dokonale právě z těch snů......
Pěkný článek.Také se mi to stává.Je to zvláštní
Stalo se mi to zrovna nedávno na přednášce. Profesor řekl půlku věty a já jsem věděla, jak ji dokončí a co potom udělá, protože jsem si to pamatovala někdy z minula.
Pěkný článek, moc. Tak mívám tyto pocity - tady už jsem byla, tohle jsem prožila,...
už se toho o mozku ví hodně, dokonce se pozná i zamilovanost, připravuju článeček, ale tento jev zatím nebyl uspokojivě vysvětlen
Na toto téma jsem četla v několika časopisech následující příběhy:
Indie - malá holčička si při hraní mluví cizí řečí, náhodný kolemjdoucí pozná nářečí tisíce km vzdáleného etnika. Protože tomu rozumí, přeloží, že holčička je mladá paní, má muže a dvě malé děti, teď čeká třetí, holčička zná moc podrobností, spojí se s psychology a postupně najdou kraj a rodinu, vše souhlasí do puntíku - až na to, že ta mladá paní zemřela při porodu v ten samý den, co se ta malá holčička narodila. Příběh je vědecky doložen.
Druhý příběh, také ho zkoumali doktoři a vědecké kapacity
USA, asi 9 letý chlapec umírá pod koly auta. Za nějakou dobu se narodí rodičům druhý chlapec. Časem začnou rodiče i sousedé žasnout, chlapec zná podrobnosti ze života svého bratra - ví že měl psa, jeho jméno, poznává jeho spolužáky a mluví s nimi jako by je skutečně znal, znal i podrobnosti, takové běžné dětské lumpárny, které se ani rodiče nedozvědí, čili mu je nikdo ani nemohl vyprávět, jeho paměť ovšem skončila dobou úmrtí jeho bratra, pozdější příhody neznal.
Co na to říkáte?
Něco podobného už se mi taky párkrát stalo, v místě, kde jsem v tomhle životě prokazatelně nikdy nebyla, jsem se velice dobře orientovala apod. Ale deja vu se projevuje nejen v prostoru, ale i v situacích. Dost často se mi stane, že v nějakém momentě mi třeba bleskne hlavou něco ve smyslu: toho člověka znám a tohle už mi přece jednou říkal! Jako kdyby se opakovala situace stará mnoho let s člověkem, který tenkrát sice asi vypadal jinak, ale víš, že to byl on. Já na minulé životy věřím. A třeba si myslím, že tzv. hallo efekt není ani tak moc způsobený tím, jak se někdo neznámý chová během pár minut vašeho setkání, ale pocitem, jestli jsi se s tím dotyčným v minulosti setkal a jestli ti ublížil, pomáhal nebo byl neutrální.
martina: já mívám dodne podobný sen, chodím po neznámém domě, bloudím, ten dům je vždycky tentýž, ale v reálu jsem ho zatím nenašla
Ano, tady je jeste pole neorane neprobadane. Mnoho jsem slysela a cetla o lidech, jak nikdy nikde nebyli, a kdyz se stalo, ze se ocitli na nejakem miste, tak to tam poznavali. Zvlastni.
Je mozne, ze jsme uz tady nekdy byli? Tot otazka. Prijde mi to pravdepodobnejsi, nez