Alespoň v tom mém. Je zvláštní, že po svých dědech jsem zdědila dvě důležité vlastnosti. Výtvarný talent a lásku ke koním. Oba dědové byli Františkové, měli charisma a byly to úžasné osobnosti.
I když každý jinak. První František byl intelektuál, malíř, tak trochu bohém, nesmírně inteligentní a kultivovaný muž. Dodnes si vybavuji jeho vysokou postavu, ostře řezané rysy tváře, bílé husté vlasy, na kterých nosil elegantně nasazenou černou baretku. I když jsem si ho moc neužila, zemřel, když mi bylo sedm let, setkání s ním bylo pro mě vždycky zážitkem. Ale jedna vzpomínka na něj mi utkvěla v paměti tak intenzivně, jako by to bylo včera. To mi byly asi čtyři roky, chtěla jsem, aby mi nakreslil koně. A já toho koně pak obtahovala pořád dokolečka, až jeho obrys vypadl z papíru. Snad od té doby se kůň stal mým nejoblíbenějším, nejčastěji malovaným objektem, ale také velkou životní láskou.
Druhý František byl kovář. Jeho řemeslo mělo tedy ke koním také blízko, ale děda se k nim nechoval zrovna v rukavičkách, což jsem mu tenkrát zazlívala. Ale jako dítě jsem nechápala, že si ten drobný šlachovitý chlapík musí s obrovskými a někdy pěkně vzdorovitými zvířaty umět poradit. Nesměl dát najevo svou slabost, ale i tak je měl rád.
Kdysi býval u dragounů, a to v něm zanechalo jakousi noblesu, ale i přísnou vojenskou disciplínu. Občas byl velice vznětlivý, nesmělo se mu odporovat, to naprosto nesnášel, ale když měl dobrou náladu, uměl nádherně vyprávět a dal se poslouchat celé hodiny. I tenhle děda měl svým způsobem výtvarný talent. Svědčil o tom nejen jeho překrásný rukopis (byla radost sledovat, jak perkem namáčeném v kalamáři vytáčí nádherné kličky a kudrlinky), ale i manuální zručnost. Bylo až neuvěřitelné, jak dokázal svýma mozolnatýma rukama uplést z trávy křehké košíčky, fajfky a různé figurky, když jsem s ním chodívala na pastvu.
Svým dědům vděčím za mnohé a myslím, že když se dědové takhle povedou, je to dar a bohatá studnice zkušeností, z které se dá čerpat celý život. Jsou to prostě důležití mužové v životech žen. Škoda, že totéž nemohou říct mé dcery. Jejich dědové odešli takřka současně, když holkám byly tři roky. Myslím, že jsou o mnohé ochuzeny.
Co si o tom myslíte, milé ženy-in? Dáváte mi za pravdu? Jak vzpomínáte na své dědy vy?
Nový komentář
Komentáře
Oba jsem si užila a budu na ně do smrti vzpomínat. Jeden stále žije a bydlí s náma, takže si ho užijeme opravdu měrou vrchovatou. Po tom druhým jsem prý trochu i povahově, měla jsem ho moc ráda a nesla jsem hodně těžce, když si vzal život.
Můj dědeček, třebaže nevlastní, ale od dob mé maminky, byl suprovej. Bylo to od 2. světové války. Babička ovdověla, maminka 1939, strýc 1942 (už pohrobek - narodil se po smrti svého otce).Dědeček zemřel v 36 letech na selhání srdce) Pak se babička seznámila s tímto dědečkem - měli spolu dceru, mou suprovou tetičku(1946).
Já, jako nejstarší vnučka, vzpomínám na dědečka jako na člověka velice čestného,na člověka obětavého, třebaže byl ve "straně". Nezapomenu na své narozeniny či na svátek, tento dědeček vždy vytáhl tu modrou tříkorunu či zelenou pětikorunu a vždy mě tím překvapil. Ale je to již více než 40 let. Nikdy nezapomenu!!! Ač byl ve "straně", byl přímý, myslel to dobře. Dnes je jiná doba, každý hrabe, ale on byl byl normální smrtelník.
Jeden zemřel , když byl můj otec malý a druhý, když mně byly čtyři roky. Takže žádné vzpomínky na dědečky nemám. Zato můj otec byl pro mně nejlepší chlap na světě. A mým synům předal lásku ke knihám a snad i k práci. Starší syn je moc šikovný a všichni říkají, že je po dědovi. Ten si věděl rady se vším.
Jeden děda, přísný ouřada, jak říkala vždycky babička, mi umřel před 19 lety. byl na nás přísný a občas jsme se ho i báli, ale o prázdninách se nám vždycky večer věnoval. Hrávali jsme s ním člobrdo a mastili Prší. Vzpomenu na něho skoro každý den, jsem ouřada po Něm :-)) Druhý dědoušek je tady ještě s námi, je už ale opravdu starý- 86 let. Ten nás zas brával na výlety, stavěl s náma domečky a kopal fodbal. Pravidelně si s ním volám a navštěvuju ho. A abych nezapomněla, babičky mám obě a jsou také super. Jen se bojím dne, kdy někoho z nich ztratím. A nejhorší je, že se to blíží víc a víc....radši nemyslet.
Pamatuju si jen jednoho dědu, zemřel asi před rokem. Ještě teď když si na něj vzpomenu, tak brečím jako želva. I když jsem se s ním nevídala často (bydlel hodně daleko) dal mi toho do života víc než kdokoliv jiný. Naučil mě nebát se jakékoliv práce, že vždycky se najde něco z čeho se dá radovat a že jde milovat jednoho člověka skoro celý život (s babičkou byli od jeho 22let a jejích 17).
Byl skvělý člověk, s pevnou vůlí a chutí do života. Vím, že pro něj bylo jeho posledních 20let utrpením. Celou tu dobu bojoval s těžkou a bolestivou formou rakoviny. Přesto si pamatuju, že kdykoliv jsem přišla k němu do kůlny, zpíval si k práci.
Jen lituju že jsem u něj nemohla být na úplném konci jeho života. Nemohla jsem se rozloučit...
S jedním dědečkem jsem se skoro nevídala, druhý byl docela morous,ale když mě v nemoci hlídal, tak se mi fakt věnoval. Byl švec vyučený u Bati a byla v něm jakási disciplína.Moje děti si jednoho dědečka nepamatují vůbec, zemřel když byly batolata. Můj otec se vnoučatům věnuje hodně, ale dnes jsou to už dospělí lidé a role se trošku obrátily.Upřednostňoval bohužel kluky, moji dceru,ač jedinou vnučku, sice pohlídal, pohrál si s ní, ale k srdci si ji moc nepustil.
No a mí synové si také svých dědů příliš neužili, neb v době, kdy synové byli malými dětmi, dědové byli dosud v produktivním věku, pilně pracující, rodinu živící, a neměli čas blbnout s vnuky. Než se z dědů stali důchodci, kteří už by ten čas měli, byli zas mí potomci dospělí a měli poněkud jiné zájmy. Takže bohužel nic.
Taky tak, mí dědové zemřeli dost dlouho předtím, než jsem se narodila. V řádu desítek let. Takže znám jen z vybledlých fotek a neméně vybledlých vzpomínek občasného vyprávění babiček.
Jsem na tom prakticky stejně. Jeden zemřel ještě před mým narozením, druhý těsně po něm.
S babičkami na tom člověk bývá líp...
Dědu nám tak trošku nahrazoval kamarádčin děda, pro celý vchod přebíral poštu a odpoledne nám ji roznášel
Jednoho jsem nezažila a druhého jsem vídala párkrát do roka. Učil nás sprosté říkanky
ale příliš blízký vztah si nepamatuju.
No vynikajici. Ten hodny umrel driv, nez jsem se narodila a toho zleho nenavideli vsichni vcetne jeho vlastniho syna a kdyz umrel, hodne jsme si vsichni oddychli.
Měla jsem jen jednoho dědu, byl to zubař, člověk ctěný a milovaný celou pražským předměstím.... hodně se mi věnoval, bral mě na procházky a vyprávěl mi při tom krásné pohádky, které si vymýšlel... stejně tak, když jsem bývávala nemocná (skoro pořád), četl mi, vyprávěl ... učil mě jezdit na kole a plavat... nahrazoval mi otce, který doma skoro nikdy nebyl, bohužel zemřel v 66 letech, měl těžkou formu cukrovky a kdyby nedržel dobrou životosprávu, tak by se zřejmě nedožil ani tohoto věku. Druhý dědeček byl řezník, měl taky cukrovku a odešel, když mi byly asi 2 roky (v cca 55 letech), takže si ho nepamatuju, prej mi nosil šunku, říkává maminka
jeden můj děda zemřel dřív, než jsem se narodila. druhý nás podporoval ve zlobení a lumpárnách. teď z něj začíná být morous - ale je mu už přes 80. moje dcera to má dost podobný - můj otec zemřel, když mi bylo 14 let a druhý jí zemřel nedávno. toho měla moc ráda a on ji zbožňoval.