grandpa

Alespoň v tom mém. Je zvláštní, že po svých dědech jsem zdědila dvě důležité vlastnosti. Výtvarný talent a lásku ke koním. Oba dědové byli Františkové, měli charisma a byly to úžasné osobnosti.

I když každý jinak. První František byl intelektuál, malíř, tak trochu bohém, nesmírně inteligentní a kultivovaný muž. Dodnes si vybavuji jeho vysokou postavu, ostře řezané rysy tváře, bílé husté vlasy, na kterých nosil elegantně nasazenou černou baretku. I když jsem si ho moc neužila, zemřel, když mi bylo sedm let, setkání s ním bylo pro mě vždycky zážitkem. Ale jedna vzpomínka na něj mi utkvěla v paměti tak intenzivně, jako by to bylo včera. To mi byly asi čtyři roky, chtěla jsem, aby mi nakreslil koně. A já toho koně pak obtahovala pořád dokolečka, až jeho obrys vypadl z papíru. Snad od té doby se kůň stal mým nejoblíbenějším, nejčastěji malovaným objektem, ale také velkou životní láskou.

Druhý František byl kovář. Jeho řemeslo mělo tedy ke koním také blízko, ale děda se k nim nechoval zrovna v rukavičkách, což jsem mu tenkrát zazlívala. Ale jako dítě jsem nechápala, že si ten drobný šlachovitý chlapík musí s obrovskými a někdy pěkně vzdorovitými zvířaty umět poradit. Nesměl dát najevo svou slabost, ale i tak je měl rád.

Kdysi býval u dragounů, a to v něm zanechalo jakousi noblesu, ale i přísnou vojenskou disciplínu. Občas byl velice vznětlivý, nesmělo se mu odporovat, to naprosto nesnášel, ale když měl dobrou náladu, uměl nádherně vyprávět a dal se poslouchat celé hodiny. I tenhle děda měl svým způsobem výtvarný talent. Svědčil o tom nejen jeho překrásný rukopis (byla radost sledovat, jak perkem namáčeném v kalamáři vytáčí nádherné kličky a kudrlinky), ale i manuální zručnost. Bylo až neuvěřitelné, jak dokázal svýma mozolnatýma rukama uplést z trávy  křehké košíčky, fajfky a různé figurky, když jsem s ním chodívala na pastvu.  

Svým dědům vděčím za mnohé a myslím, že když se dědové takhle povedou, je to dar a bohatá studnice zkušeností, z které se dá čerpat celý život. Jsou to prostě důležití mužové v životech žen. Škoda, že totéž nemohou říct mé dcery. Jejich dědové odešli takřka současně, když holkám byly tři roky. Myslím, že jsou o mnohé ochuzeny.

Co si o tom myslíte, milé ženy-in? Dáváte mi za pravdu? Jak vzpomínáte na své dědy vy?

TÉMATA:
RODINA