Když manželovi zemřela maminka, bylo nám jasné, že to pro manželova otce, tedy mého tchána, je taková rána, že pokud se z ní vzpamatuje, bude to trvat hodně, hodně dlouho.

 

Dědeček si po smrti své ženy skutečně sáhl až na samé dno.
Odmítal jíst, stále plakal, dokonce se pokusil i o sebevraždu. Se svojí ženou byli na sobě natolik závislí, že jeho život po jejím odchodu ztratil smysl.

 

Upřímně řečeno, dědečkův stav nám nedal spát.
Bydlel v malém domečku 200 km od nás, a tudíž péče o něj se stala nemožnou. Já i manžel ještě chodíme do práce, čili navštívit dědu jsme mohli jen o víkendu, a to vzhledem k jeho psychickému stavu nebylo možné.

 

Navrhla jsem proto, že dědu nastěhujeme – alespoň na čas – k nám. Děti už jsou z domu, jeden pokoj máme volný, takže toto řešení se zdálo nejrozumnější.

Já pracuji pět minut od domu, takže bylo v mých silách se i během pracovní doby zastavit za dědou a „zkontrolovat ho“.

 

Zprvu se děda bránil, prosil, že z domečku nepůjde, ale podařilo se nám mu vysvětlit, že v současné chvíli zkrátka jiné řešení není.

Byl si však moc dobře vědom toho, že není schopen se o sebe postarat a tak se slzami v očích po dlouhém přemlouvání na náš návrh kývnul a začalo se stěhovat.

 

Připravili jsme dědovi hezký pokoj.
Vymalovali jsme mu, pověsili mu tam jeho milované obrázky, které si přivezl z domova a nastěhovali mu tam i jeho skříně s postelí.

Zdálo se nám dobré, aby u nás měl alespoň svůj nábytek – snad se díky tomu nebude cítit tak úplně bez domova, říkali jsme si.

 

Nebudu říkat, že to zprvu nebylo náročné. Bylo a hodně. Museli jsme se s manželem vystřídat a vzít si dovolenou, protože děda byl na tom opravdu zle.
Plakal, stýskalo se mu už nejen po ženě, ale i po domově. Jednou dokonce chtěl utéct zpět do „své“ vesničky.

 

Trpělivě jsme mu vysvětlovali, že až se jeho zdravotní stav zlepší a pokud bude chtít, nebudeme mu bránit v tom, aby se vrátil domů, ale nyní to skutečně možné není.

 

Ale jistě všichni víme, že čas dokáže léčit nejlépe...
A čas začal léčit i našeho dědečka.

 

Jeho stavy, kdy nejedl a jen plakal, ustupovaly a objevovaly se stále méně a méně, až po roce jsme s mužem u kávy zkonstatovali, že ten děda, jakého jsme znali, je zpět.

 

Mýlili jsme se. Děda, jaké jsme znali, byl milý, usměvavý a samá legrace. Kdežto ten „současný“ děda, sice už netrpěl depresí a našel opět chuť do života, ale stal se z něj hrubián, despota a troufám si říci – zlý člověk.

 

Jak je to možné? Psycholog nám to vysvětlit tak, že děda prošel zlomovým, nelehkým obdobím. Svojí zlobou a nenávistí si postavil bariéru proti té bolesti, kterou si prošel. Tato reakce, toto chování je prý hlavně u starších lidí častým jevem...

 

No jo, ale co my s tím?

Děda se začal chovat tak, že mi často až mráz běhal po zádech.

Udělal si ze mě služku a k manželovi se choval tak, že jsem jen tupě zírala a čekala, kdy muž vybuchne.

 

Možná se ptáte, proč jsme dědu nevrátili zpět domů. Odpověď je jednoduchá:

To víte, že jsme chtěli. Po ujištění lékaře, že děda je schopen se již o sebe postarat a že nic nebrání tomu, aby se vrátil do svého domečku, jsme to hned dědovi navrhli.

Jeho reakce však byla šokující.

Začal řvát, že nikam nepůjde, že se ho chceme zbavit a že muž je jeho syn, tak ať se o něj kouká postarat...

 

Nu, tenkrát to bylo ošklivé divadlo, co dědeček předvedl.. A tenkrát bylo mně i manželovi jasné, že z dědy je skutečně jiný člověk. Člověk, který chce ubližovat, člověk, který chce vládnout, poroučet, rozkazovat.

 

Asi 3 měsíce po tomto výstupu jsme se dozvěděli, že děda svůj milovaný domeček prodal!

Nemohla jsem to pochopit! Tolik let tam s babičkou žili, měl tak rád „svoji vesnici“ a nyní udělal tohle!

 

Ale manžel to odhadl správně. Děda podle něj prodal dům proto, aby se neměl kam vrátit a mohl u nás zůstat nadobro.

Já se o něj starala, prala mu, vyvařovala, na manželovi si vybíjel zlost, kdy se mu zachtělo a toto se dědovi zalíbilo.

 

Zhruba před měsícem mi ruply nervy a řekla jsem dědovi do očí, že už tohle dál nesnesu. Buď se bude chovat slušně, nebo u nás prostě bydlet nebude.

Děda dostal záchvat vzteku a nebýt u toho můj muž, snad by mě i přetáhl holí.

 

Nyní je situace taková, že s manželem hledáme pro dědu domov důchodců. Je to sice hrozné, ale já už tohle dál nesnesu.
Dědovi jsme řekli, co hodláme udělat. A také jsme mu navrhli, že pokud chce u nás zůstat, není v tom žádný problém, ale musí se začít chovat slušně, nenadávat, nepeskovat...

 

Děda tuto podmínku neakceptuje. Hledáme proto solidní a slušný domov důchodců a jsme rozhodnuti, že tam dědu dáme.

 

Už jsem v okolí zaslechla pár narážek na svoji osobu, cože jsem to za snachu, když tak bezcitně šoupnu dědu do domova, ale já i muž si za svým rozhodnutím stojíme.

Možná to od nás není zrovna nejhezčí, ale my své možnosti již vyčerpali a myslím, že jsme toho i pro dědu udělali dost....

 

Nejsem už nejmladší a i já mám právo na to, být ještě šťastná a užívat si života. A to se neobhajuji, to jen konstatuji. Necítím totiž v tomto případě potřebu se obhajovat. Mám svědomí čisté.

Reklama