Když jsme byla malá, tak jsem si hodně hrávala s mým bratrancem, který je jen o půl roku starší. Bylo nám asi tak čtyři nebo  pět let, víc určitě ne.

Hráli jsem si na zahradě, kde stávala stodola z dřevěných trámů vysoká snad 10 metrů. Uvnitř se skladovala sláma a seno a zvenku hned u stěny byla hromada kamení. Já s bratrancem jsme po těch trámech vylezli až nahoru a sedli jsme si na horní trám zády do stodoly, nožkama jsme klátili ve vzduchu a koukali jsme se kolem sebe. Měli jsme nádherný výhled, uznejte pro prťata, jako jsme byli tenkrát my, to byla přímo božská nádhera.

Ve chvíli, kdy jsme se nahoře tetelili blahem, došla na zahradu babička, když nás uviděla, tak se chudák stará hrozně vyděsila a začala volat: „Děcka pote důlu“.


Nám se nechtělo, jednak se nám tam líbilo a taky jsme se báli, že budem biti a tak jsme odporovali.

A babička zase: „Děcka pote důlu, já vás bit nebudu.“

To byl zajímavý slib, ale my potvory jsme hodlaly využít situace, která, jak se zdálo, je v náš prospěch, a tak jsme z chuděry babičky vymámili slib, že nám v slámě postaví „bungr“.

Babička slib dodržela, nejen že nás nezbila, ale skutečně nám postavila v slámě „bungr“ a byl pořádně bezpečný a dlouho nám vydržel, protože ho babička šetřila, “jen, abysme pro Boha zase nelezli nahoru“ jak říkávala.

Na babičku velice ráda vzpomínám, ale když si vzpomenu na tuto příhodu, tak si říkám „nedej Bože, aby tohle dělali moji kluci“

 

SvětlaH

 

Milá Světlo, moc ti děkuji za milý a pohodový příběh.... Při jeho čtení na mě dýchla nádherná atmosféra... Úplně jsem babičku měla před očima ;o))))

 

 

A tímto příspěvkem se s vámi pro dnešek loučím. Mějte se fajn, mějte se prima. Krásný zbytek dne, a ještě hezčí víkend vám přeje editorka dne

 

 

 

Reklama