Dobrý den, milé ženy-in,
dnešní příspěvek redaktorky o tom, jak se bála o svoji dceru, mě motivoval k tomu, abych taky o té své něco napsala...
Je jí šestnáct... tedy bylo jí... před půl rokem... Je krásná, chytrá, sebevědomá... Do svých 13 let byla premiantkou třídy. Dobře se učila, vzorně chovala, měly jsme hezký vztah...
A pak přišla puberta a s ní zatím nejhorší období mého života... Ze dne na den se vykašlala na školu, na rodiče, na povinnosti, zůstali jen kamarádi, parta, která ji stahovala k pití, tahání se po nocích a k jiným radovánkám... Já i manžel jsme zůstali naprosto zoufalí, když na konci osmé třídy skoro propadala ze tří předmětů... Učitelé kroutili hlavami, my jsme zakazovali a následně povolovali, třásli se strachy, hledali společnou řeč, nejednou i utíkala z domu, nemluvila, odmlouvala... pár nocí jsme trávili u okna a obvoláváním nejrůznějších přátel, abychom alespoň zjistili, kde je... Párkrát jsme ji vyzvedávali v noci z hospod úplně opilou. Bylo to hrozné období plné strachu, který pochopí jen rodiče dětí...
S manželem, který se nedokázal vyrovnat s tím, že jeho milovaná holčička dospívá a už ho nepotřebuje, jsme se začali hádat, protože se úplně proti ní zatvrdil a odmítal s ní komunikovat. A nakonec i se mnou, protože jsem ji bránila... nevím, jestli to bylo dobře, ale jsem prostě taková... není nic, co by mohla udělat, abych ji od sebe odstrčila a zapudila... Tohle ovšem můj manžel nesnesl a neunesl a náš vzájemný rozpor vyústil v naše úplné odcizení. Necítila jsem v něm oporu a pomoc, ale spíš otevřeného nepřítele, který se neuměl poprat sám se svým problémem, natož pak řešit nějaký jiný...
Došlo také k logickému odcizení dcery a otce... Bolelo mě to neskutečně, tížila celá tahle neudýchatelná situace, a tak jsem se rozhodla to řešit... Bože, jak to bylo těžké, ale v první řadě jsem potřebovala dostat dceru z vlivu její party a v druhé ředě udělat něco s tím dusnem, co u nás panovalo doma... Rozhodla jsem se na nějaký čas odstěhovat... Vím, že to bylo docela razantní řešení, ale poté, co se mi dcera napůl zmrzačená vrátila domů poté, co opilá havarovala na motorce, a manžel ji odmítl odvézt do nemocnice, že prý dobře jí tak, jsem neviděla jiné řešení... Strach z toho, že se vzájemně všichni začnem nenávidět, a strach z toho, že by se mi jednou nemusela vrátit vůbec, rozhodl. Našla jsem si podnájem v nedalekém městě a s dcerou se odstěhovala... Začátky nebyly růžové, co vám mám povídat... byl to boj... Dcera se vzpouzela, chtěla být se svými přáteli, ale už to bohudík nebylo tak jednoduché... Asi tři měsíce jsme opravdu bojovaly... se školou, na kterou se dostala až v odvolacím řízení, s volným časem, který jsem jí musela nenápadně a nenásilně zaplnit jinak, než ležením u televize a nadáváním na celý svět, s penězi, kterých jsme měly pořád nedostatek, hlavně na šminky a oblečení, které po mně chtěla... Bože, mám husí kůži, když na to vzpomínám... Ale něco se přece jen začalo měnit... Tím, jak jsme byly spolu samy v jednom bytě, jsme začaly víc komunikovat... sem tam jsme zašly do kina... občas mě čekala doma večeře po příchodu z práce... už se nevzpouzela, když jsem ji vytáhla na brusle do parku... A pak... našla si nové přátele, dostala super brigádu na prázdniny a na víkendy, dokonce jsem ji i párkrát našla nad sešitem...
A dál...? Za půl roku jí bude 17, puberta asi postupně slábne, je rozumnější, vyrovnanější, každou volnou chvilku pracuje nebo je s přáteli, nebo spolu koukáme na filmy a vaříme si k tomu dobrůtky... Vím o jejích problémech... aspoň částečně... ,o)
A taky vím, že to všechno nebylo marné... Stále ještě bydlíme odděleně, ale občas už víkendy trávíme společně s manželem, nebo si ti dva zavolají a jdou na večeři... Vím, že ještě není vyhráno, pořád ještě se v noci budím hrůzou, jestli leží ve své posteli nebo jestli ji kamarádi nenutí fetovat, ale věřím...
Věřím, že nakonec projde tím obdobím bez újmy na zdraví svém i svých bližních, že se mi možná alespoň částečně povedlo ji ochránit a pomoct jí dospět... Snad...
Snad i s manželem znovu dokážeme najít k sobě cestu, i když přece jen ve mně stále zůstává pocit bezmoci, kdy jsem se o něj nemohla opřít ve chvílích, kdy jsem to nejvíc potřebovala...
Píšu to proto, že vím, co je to mít strach o dítě... a kam až může vést revolta dospívajících...
P. S.: A v tom tetování, co si včera objednala za peníze z brigády, už opravdu nevidím až takový problém... ,o)))
Nový komentář
Komentáře
a ještě jeden příběk...měla jsem spolužačku na základce, která byla fakt tvrdá fetačka...řezala se do ruk, nosila dredy, černé oblečení a mnohdy byla duchem mimo...mnozí jí odepsali...a dnes...je z ní vzorná mamina, má krásné blond vlasy a oblíká se i do růžové a ruzných pastelových barev...má hodného chlapa, pěkný byteček...taky kolem těch 18 let nastal zvrat...ani nevím proč...ale je z ní jiný člověk...budiž toto povzbuzením
Inu drsný příběh...a ted pohled z druhého břehu...otce...nemyslím si, že jednal zle...jednal po svém v naději, že to dceři dojde...není to tak dávno, kdy si moji rodiče zažívali podobný příběh...moje mamka je typ paní Růžičkové z trilogie Slunce, seno .... a taky má podobné výchovné metody
...taky jsem se vybourala na motorce, ale zkončila jsem v nemocnici...po 3 dnech za mnou přišli s tím, že až mě pustí, mám si zajít pro věci, které mi už sbalili a zařídit si život po svém...po 2 týdnech se tak stalo..já hrdě vyfasovala kufry a šla...kam jsem nevěděla...najednou mi byli přátele na prd... v noci mě "náhodou" našli sedět na lavičce na městě...a to byla nejvhodnější chvíle promluvit si....prostě jem se vrátila a tyto rádoby "kamarády" už zavrhla...po čase se mi máma svěřila, jak večer plakala do polštáře a bála se chvíle´, kdy mě pustí a já odejdu...a z pohledu dcery....někdy není jednoduché přiznat chybu, omluvit se...i když víme, že bychom měli
...je to běh na dlouhou trať...mě v té době bylo taky 17, takže třeba nastane nějaký zlom k lepšímu...i s otcem...pro kterého to jistě taky nebylo lehké
tak ti, milá čtenářko, držím pěsti
Jsi dobrá a skvělá.Doufám,že to jednou uslyšíš i od svéí dcery.Já bych se asi sesypala a byl by konec.Mám dva synky a už dnes mám strach co jednou přijde.Navíc máme s manželem na výchovu někdy odlišný názor.Budu jednou potřebovat hodně síly jako ty.
Máš můj hluboký obdiv. Já se synem v době puberty taky bojovala, ale takhle daleko to naštěstí nedošlo. Vůbec nevím, jestli bych si takhle dokázala poradit.
Opravdu soucítím. Hlavně, že už jste se odrazily od toho dna je to na dobré cestě.
A jako obvykle, to musela vyřešit ženská sama. Chlap, když se objeví problém, zdrhá
Klobouk dolů, že jsi to zvládla. Já sice ještě děti nemám, ale tohle musí být pro rodiče hodně náročné. Ještěže se mnou ani se sestrou puberta nemlátila, něco takového bych svým rodičům nepřála.
No,nevím,jak bych to řešila.Ale manžela?Když si nevěděl rady,mohl vyhledat odborníka. A ne z toho zdrhnout a nechat tě v tom.
Tyjo, tak to máš můj velký obdiv. Já bych jí asi zařídila léčebný pobyt v PL.
Začínám si říkat,že mám zlatý dítě, mám stejně starého kluka,ale tohle se nám naštěstí vyhnulo,teda aspoň zatím a doufám,že to tak i zůstane. Jsi dobrá,žes to takhle zvádla
Drsné
Tak to je strašný
Obdivuji tě, jak jsi to krásně zvládla. myslím, že jsi to udělala perfektně a zachránila jsi celou rodinu
Přeji hodně štěstí, aby dcera šla pořád tím správným směrem a ať k sobě s manželem najdete zase cestu a je opět všechno krásné