„Myslím si, že můj muž teď lituje, že si mě před třinácti roky vzal. Respektive že se mnou měl dítě,“ říká hned na úvod otevřeně Alžběta a vysvětluje, co ji k takové domněnce vede. Příčinou jsou dceřiny neuspokojivé výsledky ve škole.
Foto: Shutterstock
„Chodí do šesté třídy a vůbec jí to nejde. Přestože se s ní snažíme učit, platíme doučování, nosí trojky, někdy i čtyřky. Manžela z toho může trefit šlak. On, vážený ortoped, dříve premiant třídy, má doma podprůměrnou žákyni. Ještě v první, druhé třídě to s ní vypadalo nadějně. Měla samé jedničky a škola jí šla. Jenže pak přestala stíhat. I učitelka říká, že nejspíš nebude studijní typ. No, to je něco pro jejího otce! Nedokáže se smířit s tím, že jeho jediné dítě není chytré po něm. Ba co víc, že je hloupé a k ničemu, jak jí často vyčítá. A po kom asi tak myslíte? Ještě to sice nikdy neřekl na plnou pusu, ale ty jeho věčné narážky úplně stačí,“ zlobí se Alžběta, která už dávno vycítila, že dceřin neúspěch dává za vinu právě jí. Respektive genům, které jí podle všeho předala. Ani ona se totiž nemůže chlubit vysokoškolským titulem. Je jen obyčejná zdravotní pečovatelka, jak si od manžela často vyslechne.
„Co je na mém povolání špatného? Pomáhám lidem stejně jako on, potřebují mě. Jen v trochu jiném duchu, no. Jenže i když si tohle uvědomuji, stejně se po jeho invektivách cítím méněcenná. Tím spíš, že kvůli dědičnosti můžu za dceřiny rezervy ve studiu. Ale co s tím teďko už udělám? Každý jsme nějaký. No tak dcera nebude doktorka, no! Vždyť na ni může být jednou pyšný i pro něco úplně jiného. Diplom kvalitního člověka přeci nedělá,“ hájí se Alžběta, která už má manželova kritizování a ponižování dost. Jenže východisko z něj nevidí. Odcházet od něj kvůli dceři nechce. Nerada by jí brala úplnou rodinu, takové zázemí, které jí sama dát nedokáže.
„Ať mu řeknu cokoli, vždy mě jen utře, ať jsem radši zticha. Vidím na něm, jak je na mě naštvaný. A nejspíš i na sebe, že své dceři takové geny zajistil špatným výběrem matky,“ dodává smutně.
O vyjádření jsme požádali terapeutku Kristínu Pelikánovou:
Není divu, že se Alžběta cítí méněceně, když jí to někdo z jejích nejbližších často říká, hodnotí ji a povyšuje se nad ní. Ať už co se týče její práce tak i jejich dítěte, které je výsledek jejích i jeho genů. Alžbětino vyprávění zní velmi nespravedlivě a má dopad jak na ní tak i na dceru. Na tu může mít tento styl komunikace a odmítání velmi neblahý dopad. Stejně tak samozřejmě na Alžbětu. Jak se Alžběta cítí? Které emoce se v ní střídají? Nebo je jen jedna hlavní? V tomto příběhu je vícero aktéru - proto bych doporučovala buď rodinnou terapii nebo návštěvu rodinné poradny. Tam by mohlo manžela motivovat to, že dostane informace od někoho vzdělaného a orientovaného v oblasti komunikace, dětského vývoje a vztahů. Každopádně vyprávění je Alžbětino. Bavily bychom se tedy hlavně o ní. Kde nebo v kom má momentálně největší podporu? Alžběta je nastavená tak, že od manžela odcházet nechce - jak tedy udělat situaci o něco příjemnější? A jaký předpokládá vývoj? Jaký by si přála vývoj? A v neposlední řadě - jak situaci snáší dcera, která dostává neprávem takto naloženo? A co pro ní může Alžběta udělat? Jaká je celkově rodinná atmosféra pokud nejde o školu? Jak Alžběta vnímá to, jak manžel s dcerou komunikuje? Další sezení by mohla být o jejich vztahu - jaký je a jak byl - a proč je právě takový. Podpořila bych Alžbětu v tom, že diplom opravdu nedělá z člověka někoho lepšího, že její práce je naprosto hodnotná a úctyhodná. A že je dobře, že se rozhodla s někým o tomto nelehkém tématu promluvit.
|
|
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
On má svým způsobem pravdu, ovšem když je takový inteligentní, měl si vybrat jako matku svých děti ženu, která by svými genetickými předpoklady splňovala jeho představy. A také by si pan chytrý měl být vědom toho, jak své dceři takovými neomalenými a krutými poznámkami ubližuje a co jí tím dává do života.
Dnes vážený lékař a dřívější premiant třídy si neuvědomuje, že mít zdravé dítě je dar. A že jednou, až bude nemohoucí stařeček, mu bude úplně jedno, jaké zaměstnání má dcera, která mu donese nákup a vypere prádlo. Jednou mu bude dobrá i dcera, která se kdysi průměrně učila.
Na druhou stranu se docela divím, že se její rodiče dali dohromady. Paní by bylo líp s obyčejným člověkem a jemu by bylo nejlíp samotnému. Pokud si umí obstarat domácnost, jako že asi ne.
Jestli paní Alžběta neměla nějaký románek na dovolené v Egyptě s nějakým místním retardovanym Mohamedem nebo Ahmedem a dcera od nich ty geny dostala, a manžel možná něco tuší, ale nemůže nic dokázat, proto tak vyšiluje, že jeho (údajná) dcera je tak totálně blbá...
jediný defekt v této rodině je pan ortoped , sice má titul z mediciny , ale sociální cítění je nulové
Můj manžel je neurochirurg. Nejstarší potomek už dávno oznamilt, že bude jednou profesionálně péct dorty. Manžel se těší jako malé děcko. Pokud vím, pro žádné z dětí si nepřeje lékařskou kariéru. Ten pitomec z článku by zasloužil pár facek. Neodpustím si poznámku, že jeho arogance a pohrdání kýmkoliv mimo lékařský stav musela být mladé paní známá už za svobodna.
Já jsem pomocná síla v kuchyni, manžel je elektrikář. Máme malého syna jde nám o to, aby byl zdravý a šťastný. Jak píše paní Alžběta, diplom kvalitního člověka nedělá. Její manžel se v té kvalitě dost sekl. Vážím si toho, že je Alžběta pečovatelka, protože jsou důležité. Myslím si že je i dost chytrá na to, aby si dokázala stát za tím, co říká a dělá. Měla by chránit dceru a postavit se manželovi dřív, než z holčičky vyrobí pacienta pro psychiatra.
Tohle teda stojí za to. Holčička je v šesté třídě. Přestup na druhý stupeň je prostě náročný a ne každý to zvládne hned. Je dost dětí, kterým základní škola nejde a na střední jsou excelentní, protože už je to se zaměřením na konkrétní obor a tak je to více baví. Nebo jsou třeba na učilišti a za rok jdou na střední školu s maturitou a pak na vysokou. Nemyslím si, že by holčička nebyla studijní typ. Jen k tomu potřebuje dojít. A dál je tady otázka, jestli by vůbec chtěla být lékařkou. Otec nejspíš nebere ohled na to, co by jeho dcera chtěla. Myslí si:co na tom, co holka chce. Bude dělat, co chci já. Co na tom že bude nešťastná. Tohle je myšlení otce, jde mu jen o ego a prestiž. Měl by se rychle smířit se současnou situací než všechno zničí.
... aneb jak vychovat úzkostnýho, nesebevědomýho člověka, kterej nebude mít daleko ke sklonům k sebetrýznění, možná i sebevraždě. Oba rodiče stejnou mírou.
Má vinit sebe. Neměl si vybírat dle vzhledu, ale podle testů IQ, když chtěl mít dítě inteligentní, takže teď ať si ten povrchní blbeček stěžuje leda sám na sebe a na to, jak je sám blbej.:D
Na rodinnou terapii manžel nebude chtít jít, to je rada k ničemu. Paní Alžběta by se měla sebrat, nekňourat, protože tímhle vším jako rodiče ničí svojí dceru. Spíš se zamyslet na svým manželstvím, jestli ten chytrolín - manžel - nebere už dávno Alžbětu jako někoho, kdo nemá jeho vysokou úroveň a nejen ve vzdělání!
Odborník v ortopedii on možná je, ale jinak to asi bude úplné pako. A pokud doma ženu i dceru ponižuje, dělá to ta holka možná i schválně. Asi by spíš ta žena měla litovat, že si před časem vzala takového vzdělaného vola.
Vysoká škola rozhodně není zárukou inteligence ani dokonalosti. Otec je možná vážený ortoped, ale jako otec a manžel je pěkný hulvát. Jako lékař by mohl vědět, že dítě má půlku genů z matky a půlku z otce a že ty "špatné geny" klidně mohou být i z jeho rodinné větve. Důležité přeci je aby holčička byla zdravá a v budoucnu se postavila na vlastní nohy a nebyla závislá na rodičích. Všichni by chtěli mít doma vysokoškoláky a kdo bude dělat to ostatní. Dneska ma kdekdo titul z oborů, které kolikrát ani nedělají a nebo ani nevíte, k čemu vlastně jsou???+?
Asi bych neřešila manžela a dohady, čí jsou které geny. To nic neřeší. Někdo by se měl zajímat o to dítě. Konstatovat, že holt není studijní typ, to je setsakra málo. Prvně zjistit, jestli není problém v nějakém tom dys - něco. Když je dítě dyslektik, dysgrafik, cokoli podobného, a může to být i jen lehká forma, strašně mu to překáží a zpomaluje ho to. Ale dá se s tím pracovat. A i když není, ale je jenom trochu méně nadané, tak vždycky se dá najít něco, co mu jde. To vyzdvihovat a chválit. Co mu nejde, opakovat, pilovat, cvičit, cvik dělá mistra a nadání je jen 10% úspěchu, každej ví. Alžběta by měla přestat fňukat a litovat se, jaká je chudinka, možná si vybrala otce pro své dítě blbě, dobře, ale vrátit to nejde. Tak pěkně pokračovat v tom doučování, neházet flintu do obilí, neříkat dítěti, že je blbé po mamince (ani v legraci ne), tyhle dohady nechat stranou a věnovat dceři maximum úsilí, mají to dítě jen jedno, tak snad to není takový problém.
Já měl na ZŠ také 4, 5 a dělal i opravné zkoušky a nakonec jsem udělal i vysokou školu - techniku. ZŠ mne nebavila, měl jsem úplně jiné starost. Rodiče se podruhé rozváděli, hádky, psychycké a fyzické násilí, emoční nedostupnost atd...
Jak jsem se o nich emočně odpojil a uzavřel se ve své bublině tak jsem se mohl i učit a na střední měl i vyznamenání. Navíc podle testů mám vysoce funkční Aspergerový syndrom. Takže třeba fyzika a chemie mi šli od přirození to jsem se ani nemusel ani učit. Horší byly jazyky. V té době 90 letech to nikdo neřešil. A je to i dobře protože by mi nedali ani řidičák.
S tím se moc dělat nedá. Tatínek to bere osobně i když jako lékař by měl být rád, že má zdravé dítě. Jak může teď vědět, v čem bude úspěšná? Zrovna na něm je vidět, že vysoká škola a lékařský diplom nezaručuje dobrý charakter. Ponižuje manželku a ničí vlastní dítě vysokými nesplnitelnými nároky. Nevím, jestli je pro holky takové prostředí zdravé. Vykašlala bych se na něj.
Z mého pohledu i zkušenosti je rodinná terapie v tomto případě k ničemu. Základem úspěchu případné terapie totiž je, že musí chtít obě strany. A v případě manžela paní Alžběty o tomto dost pochybuji, ego mu nedovolí o nějaké terapii ani přemýšlet. Také si myslím, že pán má někoho jiného a toto je jen zástupný problém. A jediná cesta je odejít. Rozvod s takovým typem člověka je sice "o život", ale lze to zvládnout. Ano, rodina nebude úplná, standard bude nižší. Ale dcera bude mít větší klid...a třeba ji i ta škola začne víc bavit.