V 18. století byla výchova dětí spíše privilegiem těch nejvyšších společenských vrstev. Matky z nižších tříd si neměly čas vytvořit s dětmi hluboký vztah, většina z nich tvrdě celý den pracovala a dětí navíc porodily za život několik. Rodina se silnými citovými vazbami se datuje až od začátku 19. století. A 20. století je sociology nazýváno „stoletím dítěte“, to proto, že si nelze nevšimnout pozitivního přístupu společnosti k dítěti. V té době rodiny začaly klást větší důraz na výchovu i vzdělání dítěte. Dnes už se zajímáme například i o to, jak na dětskou psychiku působí jednotlivé vlivy výchovy a snažíme se svým chováním jedince formovat.

Ne všechny maminky však chtějí věnovat výchově dětí svůj volný čas. „Už jako dítě jsem věděla, že chci mít děti. Dceru jsem měla poměrně brzy, ve 21 letech. Tehdy jsem ještě studovala, i když jsem neměla žádné babičky ani paní na hlídání, s pomocí manžela se mi povedlo i dostudovat. Hned po škole jsem nastoupila do práce na manažerskou pozici. Nikdy by mě nenapadlo zamýšlet se nad tím, jestli se dceři věnuji hodně nebo málo, nikdy jsem nečetla žádné knihy o výchově. Zhruba před měsícem mi ale manžel začal vyčítat, že se dceři možná málo věnuji. Odpověděla jsem mu na to: no a co? Vůbec nechápu, proč bych se měla holčičce, která vypadá spokojeně, umí si sama hrát, má skvělé známky ve škole, věnovat a dělat jí kamarádku,“ říká Romana, která se s manželem o této tematice prý od té doby neustále pře.
605495ce4ee73obrazek.png
Foto: Shutterstock

Přístupy k moderní výchově jsou různé, jedním z nich je právě nechat dítě rozhodovat se, nepřikazovat mu, nechat ho „samovychovávat se“. Na opačném konci stojí výchova, která je zaměřená na přesné parametry a intenzivní vztah mezi rodičem a dítětem, kdy je rodič postaven do autoritativní role. „Dcera si ráda hraje sama. Vůbec nemám potřebu trávit s ní více času, než je zdrávo. Na výlety jezdila vždy se školou nebo se zájmovými kroužky. Teď je lockdown a manžel má asi pocit, že bychom dceři každý den měli udělat nějaký program,“ říká rozzlobená Romana.

Dcera se zabaví sama

Většina terapeutů a dětských psychologů ale rodiče momentálně nabádá, aby se program snažili dětem vymyslet, konstantní nuda nebo bezmyšlenkovité koukání do počítače způsobuje u dětí apatii, které si v poslední době všímá i čím dál tím více dětských lékařů. „Dceři jsem se takovým způsobem nevěnovala nikdy a nebudu to měnit ani teď,“ stojí si za svým Romana, která dodává, že její dítě apaticky nevypadá, doma si sama kreslí, tancuje, dopoledne zvládá školu.

Na názor ohledně přístupu čtenářky Romany jsme se zeptaly dětské psycholožky Kateřiny Novotné. „Podle toho, co Romana píše, to vypadá, že má takzvaně „bezúdržbové dítě“. Nemyslím si ale, že by se jím stalo díky přístupu. Nevím, jakou roli hraje ve výchově otec, ale alespoň jeden z rodičů by si měl s dítětem občas popovídat, předčítat mu knihy, vysvětlovat mu, jaké jsou rozdíly mezi dobrem a zlem. Teď možná holčička vypadá spokojeně, ale pokud se jí ani jeden z rodičů nevěnuje, a poslední rok zřejmě ani nemá kontakt s kamarády, může být nakonec asociální.“

Romana má pravdu v tom, že dítě není jen matky, ale je součástí celé rodiny. Nemusí se o něj tedy starat jen ona, ruku k dílu by měl přiložit i otec, pomoct babičky, které ale jak sama říká, nemá. V pořádku je i její emancipace, i pracovně vytížené ženy mohou mít děti. Zároveň je trochu sobecké, pokud z principu nevěnuje dceři ani kousek svého volného času. Z vyjádření psycholožky vychází, že děti potřebují trochu pozornosti, i když to často může vypadat, že si vystačí zcela samy.

Reklama