Jenže ve skutečnosti se to odehrálo úplně jinak. Sám arcivévoda to později popsal ve svém životopise. Tak filmově romantické to nebylo! V srpnu 1819 cestoval se svými přáteli po Solné komoře. U Toplického jezera nastoupili do člunu a kochali se nádhernou krajinou. Asi v půli cesty upoutaly jejich pozornost čtyři bílé body na břehu. Když vystoupili na břeh, uviděli čtyři venkovské dívky v bílých šatech, s nimiž se dali do řeči. Nejmladší z nich byla Anna. A byla to nejspíš láska na první pohled.
Při nejbližší příležitosti se Johann Anny zeptal, zda někoho má. A když řekla, že je její srdce volné, navrhl jí, aby přízeň věnovala jemu. Brzy se začala šířit fáma, že se Anna stala jeho milenkou. Jenže Johann jejího 
Setkávali se ale vzácně. Možná by se ještě dlouho nic nedělo, kdyby Johann neutrpěl na podzim 1821 těžký úraz. Upoután na lůžko začal přemýšlet o budoucnosti s Annou a řekl si, že musí tento vztah posunout dál. I Annin otec by rád viděl dceru konečně pod čepcem. Naštěstí arcivévoda netrpěl nouzí. Jeho uměnímilovný strýc Albert Sasko-Těšínský, zakladatel Albertiny, mu v závěti odkázal 200 tisíc tolarů. Od svého císařského bratra Františka II. tedy nepotřeboval žádné finanční zabezpečení, jen souhlas se svatbou. Každý sňatek příslušníků habsburského rodu totiž musel vládnoucí císař povolit.
Soukromá audience u císaře se uskutečnila 5. února 1823. Ve Vídni už byli informováni. Kancléř Metternich si nechal Anninu rodinu prolustrovat. Jenže jeho špioni nemohli najít nic kompromitujícího. Arcivévoda Johann bratrovi vysvětlil, proč se vlastně doposud neoženil, a požádal o svolení k sňatku. Prozíravě s sebou přinesl návrh písemného souhlasu se sňatkem. Za dva měsíce si císař Johanna povolal znovu do Vídně a s těžkým srdcem sňatek písemně povolil.
A tady udělal Johann chybu! Kdyby na nic nečekal a hned se oženil, císař by nic nenadělal. Jenže Johann nechtěl sňatek uspěchat… Mezitím se ve Vídni rozjela mašinérie intrik a pomluv a všichni tlačili na císaře, aby sňatku zabránil. Jenže ten nemohl oficiálně souhlas odvolat, a tak si vynutil na Johannovi slib, že svatbu ještě odloží.
Johann Habsburský a Anna Plochlová
18. února 1829 se o půlnoci v kapli Johannova štýrského sídla Brandhofu jen v přítomnosti kněze a dvou svědků konala více než komorní svatba – přesně podle přání císaře Františka II. Svatba byla tak „tajná“, že o ní brzy věděla celá monarchie. Na oficiální uznání si však museli manželé ještě počkat.
V roce 1830 se sice císař se svou švagrovou seznámil na soukromé audienci v Hofburgu, ale teprve v roce 1833 udělil svolení, aby byl sňatek oficiálně uveden ve známost i ve Vídni. A o rok později Annu povýšil do šlechtického stavu. Stala se baronkou von Brandhofen s právem na vlastní erb.
Manželé sice dosáhli všeho, co si přáli, ale jejich štěstí nebylo dokonalé. I když Anna podstupovala nesčetné lázeňské kúry, společný potomek stále nepřicházel.
V kapli horského městečka Schenna v Jižním Tyrolsku jsou pochováni arcivévoda Johann Habsburský a Anna Plochlová. Foto: Jiří Lády
Teprve po deseti letech harmonického manželství se v roce 1839 narodil syn. Dostal jméno František po císaři, který se nechal obměkčit a nakonec svému bratrovi sňatek „nařídil“. Malý František zůstal jediným arcivévodovým dítětem. Po narození získal titul hraběte z Merana. I Anna se dočkala. Titul hraběnka z Merana jí propůjčil v roce 1850 císař František Josef I.
František hrabě z Merana se ukázal jako nesmírně plodný muž, stejně jako jeho synové a vnukové. Dnes údajně žije po celém světě na 900 potomků arcivévody Johanna a Anny Plochové.
Na našem webu jste si mohli přečíst:
Nový komentář
Komentáře
Příjemné čtení
Děkuji
pěkný článek
To bylo pro mě nové a zajímavé čtení. Děkuji.
Tyto články mám moc ráda,díky.
Díky za článek
Zajímavý článek
Děkujeme
To je teda plodná rodina
Příjemné čtení.
Pěkné.