Jsem člověk pořádkumilovný. Předměty úhledně srovnané na pracovním stole ve mně vyvolávají pocit harmonie, v šatníku mám komínky a prádlo v šuplíku roztříděné podle barev – tělové s tělovým, černé s černým. Bez nejmenších pochyb a na první pohled proto poznám, že ve skříni byla škodná.
Ne, nevadí mi fakt, že nosí moje věci. Ostatně – já její taky. Se skřípáním zubů ale hledím na spoušť, kterou za sebou vždycky zanechá. Vyzkouší tři trička a odejde ve čtvrtém, přičemž ta ostatní ledabyle přeloží napůl a nacpe zpátky do skříně (její varianta složení). Že jsou na sukně speciální ramínka s háčky, na která se věší za taková ta poutka na bocích, to ve svých sedmnácti letech zjevně ještě neodhalila. A co dělá s punčocháči? To snad ani nechtějte vědět…
Doufám, že se časem vzpamatuje a získá ke svým i mým věcem trochu odpovědnější vztah. Je to přece holka, budoucí ženská, kruci! Pokud ale na chvíli zapomenu na zmačkané sukně, musím říct, že jinak si naši šatníkovou symbiózu nemůžu vynachválit. Matka Příroda obdařila moji dceru postavou, která se od mojí příliš neliší. Jistě, je o něco štíhlejší přes boky a bříško má - na rozdíl ode mě - krásně ploché a pevné, v době strečových džínů to ale nehraje až tak velkou roli. Co se poprsí týče, už mě dohnala. Můžeme „čenžovat" bez problémů.
A je to, kupodivu, výhoda pro obě. Zatímco ona využívá dražší pěkné kousky, které si občas pořídím, já zas lovím v jejím šatníku ulítlá barevná trička a džíny. Občas mě inspiruje k něčemu, co bych si sama od sebe asi nepořídila. Třeba takové capri – celé roky jsem žila v přesvědčení, že s mým zadkem prostě něco takového nosit nemůžu. Jak známo, dlouhé kalhoty zeštíhlují, čím delší, tím lepší. Pak jsem si jednou, když nikdo nebyl doma, dceřiny tříčtvrťáky zkusila. A ejhle – ono to vůbec nebylo špatné! Hned druhý den jsem v nich odešla do práce, přestože byly bílé; v tu chvíli padla hned dvě tabu najednou.
Vzhledem k tomu, že máme celkem podobný vkus (dcerunka naštěstí netouží po lebkách, vojenských bundách ani náramcích s ostny), chodíme často společně i nakupovat. Strašně si to užíváme… Do kabinky se nacpeme obě a musím říct, že se mnohem snadněji za ty hadry utrácí, když se člověk může utěšovat tím, že je to vlastně pro dvě osoby. Tuhle jsem dorazila domů s čerstvým úlovkem (tuším, že to byla ta úžasná romantická košile s krajkou a šněrováním), a v návalu nadšení jsem už z předsíně volala: „To budeš koukat, co jsem nám koupila!!“
Jediná situace, kdy mi naše prvobytně pospolné hospodaření působí trochu starosti, je chvíle, kdy se chystám na třídní schůzky. Chápejte, nepůsobilo by dobře, kdybych tam nakráčela ve stejném outfitu, ve kterém se moje nezdárná druhačka obden producíruje v jídelně. Takže dvakrát ročně usilovně prohledávám skříň a hledám ty nejusedlejší kousky, které by si dcera na sebe nevzala ani v přechodném pominutí smyslů. Ve škole si pak připadám jako svoje o patnáct let starší švagrová. Co se dá dělat, pro děti člověk musí přinášet oběti…
Tak mě napadá... nedávno bylo patnáctého… holka dostala kapesné, vsadím se, že hned vyrazila na nákupy. Budu muset okouknout, jaké zajímavé novinky nám pořídila…
Chodila jste taky mamce do šatníku? S dovolením nebo tajně?
Co jste si nejradši půjčovala?
A co vaše hadříky - jsou v ohrožení?
Půjčujete si vy sama od někoho části oblečení - ať už od dcery, syna nebo manžela?
Nový komentář
Komentáře
tohle mi provádí sestra. A i když už dávno bydlí s manželem, pravidelně mi luxuje skřín a následně konfiskuje s tím, že jí to sluší víc. Ale na jednu věc si stěžovat nemůžu. V životě by mi nesebrala silonky ve kterých jsem už jednou byla.
Ještě,že mám doma kluka, kterej už je nejvyšší z celý rodiny a má i největší nohu. A já si oblečení od máti nepůjčovala ani náhodou, protože měla naprosto odlišný vkus a o 40 kilo víc než já
Teda asi jsme divná rodina, ale já jsem si nikdy nedovolila vlézt rodičům do skříně bez dovolení a dokonce si tam brát oblečení. Po mamce jsem měla pár halenek nebo zúžený kalhoty, taky sem tam nějaký lodičky, ale tajně jsem si teda nic nebrala.
Pár věcí od mamy ze šatníku mi kdysi v dobách ZŠ bylo vnuceno. Strašné.
Máti prostě nemá vkus, takže na ztrácení oblečení si rozhodně nemohla stěžovat.
Odemětobě: nic si z toho nedělej, u nás je to také tak
Výjimkou jsou pouze plesy a podobné akce, kdy si vědomě po dohodě půjčíme to, co je třeba.
Moje máti je a vždy byla o několik váhových kategorií výš, takže její šatstvo i botstvo by mi bylo veliké, převeliké. Půjčování nepadalo na váhu.
Jelikož mám syny, nekoná se půjčování ani teď. Jediné, co si můžeme eventuálně půjčit, je batoh, opasek, tkaničky do bot a podobně.
Moje máti měla 165 cm a 45 kilo, takže do jejího oblečení bych se věšla leda tak po kouskách.
Ťapina: dceři je 17 a mně 53 a "krade" mi věci o 106. Někdy si je vypůjčí jen "na dneska" a už tak nějak plíživě zůstanou v jejím šatníku. Neremcám, aspoň mám příležitost zakoupit nový hadřík. Prostřední dcera po porodu drobet přibrala a ta, nebýt mého šatníku, tak nemá co na sebe. Někdy je to boj, ale vcelku legrační
taky si půjčuju od nich, kromě bot v podstatě cokoliv kromě prádla
a občas moje zbrusu nová podprsenka skončí v jiném šuplíku 
a....:
souhlasím. Štvalo mě když si chtěly kamarádky půjčovat oblečení, taky jsem nepůjčovala... V rodině to je opravdu "v rodině".
k mamce do šatníku jsem teda chodit fakt nemohla, bo měla cca o 30 kg víc, než já
Odemětobě: jen jsem si dovolila do éteru sdělit,že si s dcerou oblečení nepůjčujeme,ani šminky ani spodní prádlo.
má jedny nádherné šaty jsou super dlouhé puntikované s rozparkama a ted ji jsou malé takjsou konečně moje.
Pujčuji ji občas trička a svetříky ostatní by jí nebylo
Občas od mamči tričko.
Jsem alergická na větu, kterou slýchám celý život "... sakra, jsi přeci ženská!" Vždycky bych nejraději
Jen kvůli tomu, že mám "ňadra" a nemám pindíka se musím ztrhat a bojovat se svým lajdáctvím?
A k tématu, vždycky jsem holkám záviděla, že si půjčují s maminkama navzájem oblečení. Moje 100kg matinka a já 50kg vytáhlý drobek - ještě bych mohla mít v jejích kaťatech podnájemníka.
a když o tom taky přemýšlím, asi by mi docela vadilo, kdyby mi dcera dělala brajgl ve skříni...ještě že mám 2 kluky
moje maminka měla úplně jiný styl,takže jsem si nic nepůjčovala ani omylem
a větší nohu..a nelíčila se
V životě jsem si nepůjčovala od mamky oblečení. Když mi bylo 16, jí bylo skoro 50, to bych si pomohla
Větší věkový rozdíl má něco do sebe 
Já jsem si od mamky nikdynic nepůjčovala. Jiná postava, jiný vkus... A ani bych si ti nedovolila bez svolení... Zato na šminky jsem jí chodila, to jo!
Tak do skríne mi nastestí nelezou - to jistí mých 25kg nadváhy. Zato s mýma botama si tykají az moc. A cert me bere, kdyz zjistím, ze byly v mých sminkách.
Odemětobě: Cizímu bych taky nic nepůjčila
a od kamarádek jsem si též nic nepůjčovala, jen jednou plesové šaty. Ale proč bych nepůjčila oblečení dceři? Tak je přece moje, já se jí neštítím.
Odemětobě: A na tom je něco špatného? Když jsem ještě bydlela u našich, bylo úplně běžné, že si máma mohla cokoli kdykoli půjčit ode mě a já od ní... Co je lidem do toho???