Problém začal na základní škole. Spolužáci si její dceři posmívali, že patří do sociálně slabé rodiny. Neměla nejnovější telefony ani značkové oblečení, nemohla se účastnit školních výletů. Peněz nebylo nazbyt. Lenka, její maminka, navíc pracovala ve škole jako uklízečka, což posměšky ještě stupňovalo.

Foto: Shutterstock

„Dopadlo to tak, že se za nás dcera začala stydět. Odmítala se námi kamkoli chodit, aby ji po boku maminky uklízečky nebo tatínka v invalidním důchodu nepotkalo žádné z dětí. Nezvala nás ani na školní akce. Naopak nás prosila, ať tam nechodíme. Bolelo nás to, ale přičítali jsme její chování pubertě,“ svěřuje se Lenka. Jenže jejich dcera z toho nevyrostla, jak doufali.

Když se dostala na střední školu, zůstala tam na internátu, a domů jezdila jen nerada. Často vyrazila na víkend raději k některé z kamarádek. Hned po škole si našla práci a od rodiny se odstěhovala. „Na jednu stranu jsme na ni byli pyšní, že má lepší vzdělání než my dva, vydělá slušnější peníze. Jenže se bohužel ukázalo, že s finančním osamostatněním se jsme pro ni přestali existovat úplně. Přestala k nám jezdit úplně, už se ani neozývá. Několik měsíců se jí nemůžeme dovolat. Má jiné číslo, a to neznáme,“ krčí rameny její matka, která netuší ani to, kde dcera bydlí. Ví ale, že je v pořádku.

„Vím, kde pracuje, vídá ji sousedka. A tak jsem tam na ni před časem počkala. Vůbec se se mnou nechtěla bavit, prý nemá čas a někdy se ozve. Ale nic. Je to smutné zjištění, že vás jediné dítě nepotřebuje, nechce,“ trápí se Lenka. Ta horší zpráva na ni však tehdy ještě čekala.

Od sousedky se dověděla, že dcera už má jiné příjmení. Ne snad, že by se provdala. Nechala se přejmenovat, aby nebyla spojována se svou rodinou. V práci prý tvrdí, že rodinu nemá, je sirotek. Vím taky, že chodí se svým bohatým šéfem. Tak asi proto nechce přiznat, odkud pochází. Bolí to,“ dodává její maminka.

Čtěte také:

Reklama