Je normální, že zdravé dítě zlobí
Hanička byla odmalička hodně nemocná a jedno období byla v nemocnici víc než doma. Měli jsme o ni všichni velký strach, a aniž bychom si to uvědomovali, až nezdravě jsme ji rozmazlovali. Moje sestra, která k nám jezdila často na návštěvy, mi mnohokrát domlouvala: „Nechci ti do toho mluvit, ale neměla bys Hanku začít stavět do latě? Ošklivě se na tebe utrhuje a vůbec neposlouchá. Takhle ti brzy přeroste přes hlavu a pošle tě... víš kam!“ Sestřiným obavám jsem se smála a dcerku omlouvala. Navíc moje sestra, co se týkalo rozmazlování, nebyla o nic rozumnější než já nebo můj manžel! Naopak jsem to bývala já, kdo ji občas musel v nakupování dárků brzdit. „Hanka je občas trucovitá jako mezek, ale je to tím, že spoustu měsíců proležela v nemocnici. Jsem šťastná, že je zdravá a zdravé děti přece zlobí.“ Jenže s dcerou to bylo čím dál horší a v devíti letech její zpupnost dosáhla vrcholu.

Dcera si na mě chtěla stěžovat
Ten den měla Hanka po škole keramiku a domů přišla až před pátou hodinou. Ohřála jsem večeři a zavolala dcery ke stolu. Ovšem nad segedínským gulášem ohrnula dcerka nos. Houkla na mě, že takový blaf jíst nebude a odešla do kuchyně, kde si vzala sušenky a sáček slaných tyček. Vjel do mě vztek a poprvé jsem jí dala políček. „Už mám toho tvého klackovitého chování dost! Ten guláš sníš, kdybys nad talířem měla sedět do půlnoci!“ a brečící jsem ji dotáhla ke stolu. Po hodině, kdy do sebe Hanka nasoukala půlku porce, jsem to vzdala. Dcera uraženě odešla do pokoje a začala cosi soustředěně psát. „Aspoň že se učí,“ pomyslela jsem si a uvařila si kafe. Asi za půl hodiny jsem uslyšela v předsíni šramot. Manžel z práce přicházel po sedmé, proto jsem se šla podívat, co se děje. Hanka stála u dveří a v ruce držela obálku. „Ty někam jdeš?“ vyhrkla jsem překvapeně. „Jo, potřebuju tohle hodit do ČERVENÝ schránky.“ Červená schránka sloužila pro dopisy, které byly adresované buď policii, nebo městskému úřadu. Byla to schránka stížností.

Proč není schránka pro týrané rodiče?
Překvapeně jsem se jí zeptala, na co si stěžuje. Zabodla do mě vzteklé oči a odsekla, že si stěžuje na mě! „Že mě biješ, pořád něco zakazuješ, že mě týráš a že tady nechci bydlet! V „děcáku“ budu mít klid.“ Překvapení vystřídala lítost, kterou jsem ovšem na sobě nedala znát. Přikývla jsem a podala Haničce bundu. „Máš pravdu, v dětském domově ti bude líp. Jen počítej s tím, že tam ti žádné odmlouvání nebo nimrání v jídle trpět nebudou, o všechno se budeš dělit nejmíň s dvaceti dětmi a na vlastní pokojíček taky zapomeň. A já si aspoň odpočinu. Nikdo se už na mě nebude utrhovat, odmlouvat a jinak mě trápit. Jen škoda, že není červená schránka pro týrané rodiče! Tak už běž.“ Otevřela jsem dveře a strkala dceru ven. Ta samozřejmě takovou reakci nečekala a mezi dveřmi se chytla futer. „Copak je? Jestli se bojíš tmy, dojdu dopis hodit sama,“ a předstírala jsem, že si chci obléct kabát. Hanka začala vzlykat. „Ale já to tak nemyslela, nechci do dětskýho domova, chci bydlet s vámi. Maminko, nezlob se, já se polepším!“ Hanička je už dva roky jako vyměněná a dělá nám jenom radost. Ale dodnes, kdykoliv na náměstí zahlédne červenou schránku, přechází na druhý chodník a upaluje pryč!

Foto: www.shutterstock.com

Čtěte také:

Reklama