„Mám sedmadvacetiletou dceru, která odjakživa ráda cestuje. Byla jsem zvyklá, že mi odjela třeba na měsíc pryč, ale vždycky jsem měla tu jistotu, že se mi vrátí. Naposledy se ale nevrátila a seběhlo se to bez předchozího varování až moc rychle,” začíná vyprávět Eva.
Foto: Shutterstock
Eva vždycky měla neblahé tušení, že o své jediné dítě přijde, což se sice nevyplnilo doslova, ale něco na jejích myšlenkách pravda byla. „Před dvěma lety se má dcera chystala na dovolenou do Thajska. Měla naplánované dva měsíce a vyrážela sama, což dělala poměrně často. Je to velký dobrodruh po tatínkovi. Vždycky, když někam odjížděla, jsem si neodpustila poznámku, ať se mi vrátí a ona mi pokaždé řekla, že je to jasný. Nebylo.”
„Po měsíci a půl její dovolené, kdy jsem už odpočítávala dny do jejího příjezdu, mi zavolala a řekla, že mi musí něco říct. Hned jsem to věděla. Chce tam zůstat a žít tam. Měla jsem tušení a bylo to pravdivé. Nevěděla jsem, co říct. Nejdřív jsem spolkla pár slz a pak jí řekla, že jí to přeju, ale že jsem trochu zklamaná. Pravdou totiž je, že nikoho jiného nemám, je to moje jediné dítě, jsem sama a mám jen pár kamarádek, které mí dítě v žádném případě nenahradí.”
„Do Česka za ty dva roky přijela jednou, a to bylo jen kvůli tomu, aby si zařídila nějaké věci ohledně pojištění apod. Mám pocit, že jsme se neuvěřitelně odcizily a šíleně mi chybí. Voláme si sice každý týden, ale to není to samé jako osobní kontakt, kdy si vidíte do očí a můžete se obejmout. Prosila jsem jí, ať si v Česku udělá dovolenou a přijede za mnou, že se o ní postarám, uvařím jí a uděláme si to tu hezké. Stále jen slibuje. Už si v Thajsku našla i partnera a já se bojím, že přijdu i o vnouče a neuvidím ho vyrůstat. To bych nezvládla už vůbec.”
„Možná jsem hysterická, ale tohle jsou moje pocity a nedokáže mě pochopit nikdo, kdo nemá děti. Je to neuvěřitelně zraňující a já každý den prosím, ať se vrátí. Bohužel (i bohudík) se jí tam líbí a domů se nechystá. Snad se to jednou zlomí.”
Autor: respondentka Eva
Čtěte také:
Nový komentář
Komentáře
Taky mám dceru, kterou mám pár stovek km daleko. Přeji jí to, ale i tak mi moc chybí. Voláme si, ale z pracovních důvodů ne tak často, jak bych ráda. Syna s vnoučaty mám na dojezd, mám i manžela, tak nejsem sama, jako paní. Všechny své děti, vnoučata i manžela miluji, ale stejně je mi po dceři smutno, jako jí. Není to o péči o mě ve stáří, ale o lásce a potřebě jejich blízkosti a o sdílení. Jsou to všechno mí nejbližší a nejmilejší lidé.
Pokud je dcera dobrodruh po tatínkovi tak se dalo čekat že nebude doma sedět s maminkou. Ale žije, je šťastná jen daleko od domova, který našla jinde. S matkou pravidelně komunikuje a to je dobře. Eva je ve věku kdy chodí do práce a volný čas by mohla trávit s kamarádkami nebo přítelem aby se necítila osaměle a netlačila na dceru ať se vrátí. Zřejmě je na ni hodně citově fixovaná a dceři to mohlo vadit, protože je divné že se jí nechce za matkou přijet aspoň na dovolenou.
Takže se neztratila ve světě? Beze stopy? Ta matka, ta - ne, že "možná je hysterická", on je hysterická, nebo má jinou psychickou poruchu. Dcera se, nejspíš, odstěhovala na druhý konec světa, aby měla od matky klid. Když je té ženě 51 roků, tak snad by měla mít spoustu jiných zájmů, než se upínat na jednu jedinou dceru. V 51 nemá zaměstnání, partnera, koníčky? Že tu "chudinku" nedokáže "pochopit", kdo nemá děti? Já děti mám, dvě. I když nebydlí v Thajsku, ale asi 10 km ode mne, nevídám je denně, nemusí se mnou denně mluvit - také o čem?, oni mají svůj život, své povinnosti.
Docela mne udivují komentáře... Copak vám všem by bylo jedno nevídat svoje dítě? Mně teda ne. A pevně doufám, že tohle nikdy řešit nebudu. Ač mám 3 děti, tak i to jedno by vždy scházelo. Ale my máme (měli jsme) s manželem možnost žít v Anglii a nebo Rakousku (je tam rodina) a nikdy, nikdy ne. Chybělo by nám zázemí, český jazyk a hlavně rodina a přátelé tady. Tak jen nezbývá než doufat, že tohle děti zdědí po nás - cit pro rodinu a rodnou vlast.
Paní by neměla dceru citově vydírat, ale jinak jí docela rozumím. Přece jen je paní 51 let a asi občas pomyslí na to, jak to bude třeba za 20, 25 let. Manžela nemá a jiné dítě také ne. A ony ty kamarádky jsou dobré na výlet nebo pokec v kavárně, ale otázka je, jestli jí pak třeba zařídí nějaké záležitosti na úřadě, pomohou s pracemi, které nebude zvládat, nebo zavolají lékaře, když jí bude špatně. Asi řeknete, že dcera není služka. Ne není, nicméně věřím, že by si rodina měla přiměřeně pomáhat. Nedávno jsem, jak se říká, dochovala maminku. Poslední dva, tři roky na mě byla hodně závislá a já teď častěji přemýšlím o tom, jaké bude moje pokročilé stáří.
P.S. "Vidět vyrůstat vnouče"....to je v současném svobodném světě dost běžné, že se mladí odstěhují. Znám i případy, kdy se mladí rodiče stěhovali extra zpět do obce rodičů, aby měli zadarmo hlídání :D, ale většina mladých je schopná a ochotná se o své děti starat sama. Eva jde ve své sebelítosti dost naproti tomu, aby se zhroutila už předem, a to ještě žádné vnouče nemá. Je mi jí líto, ale měla by hrdě přijmout fakt, že vychovala samostatnou mladou ženu a ta si hodlá život zařídit tak, jak si přeje ona, ne maminka. Evě bych poradila, najít si nějaké koníčky. A taky dát inzerát na seznamku. ;)
Mám takový pocit, že slečna utekla od docela dusivé náruče maminky tak daleko, jak to jen šlo. Volá si s ní, žádný kontakt nepřerušila. Jen prostě nechce, aby se o ni matka starala. Je dospělá, žije ve svobodném světě. Cestuje. To je úplně v pořádku. Chápu, že matce chybí. Moje maminka také asi není úplně nejšťastnější, že s rodinou žiji v jiném státě, byť na stejném kontinentu. Ale přesně na tuto budoucnost mne rodiče připravovali. Na opuštění rodného domu mne vybavili znalostí několika jazyků a vzděláním. Eva se chová jako dokonale toxický rodič. Nejvíce mě irituje ten brekot, že přišla o dceru. O dceru přišla moje sousedka, Evo. Třicetiletou ženu, matku dvou dětí, zabil před třemi lety smrad s ještě mokrým řidičákem. TO znamená přijít o dítě. To vaše jen žije šťastný život v zahraničí. Není vaším majetkem a ani nemá povinnost, dělat vám do smrti společnost. Seberte se a přestaňte s tím vydíráním, nebo se opravdu dočkáte toho, že případná vnoučata ani neuvidíte, jelikož jejich matka jednou nebude mít náladu na to věčné kňučení, navíc už před dětmi.
... ona MI odjela, ona se MI vrátí... ale tak dospělé dítě přece není majetek a dcera není k mamince přikovaná navždy! Tatínek je tam zmíněn v jedné větě - že byl taky dobrodruh. Co se s ním stalo? V padesáti život nekončí, ta dáma snad ještě chodí do práce, tak nějaké kontakty s lidmi má. Ale jestli bude dceři dennodenně plakat do telefonu a obviňovat ji, že o ni nemá zájem a jak se cítí strašně opuštěně, obávám se, že se ty každodenní hovory změní na hovory 1x měsíčně. Nejvyšší čas se probrat a začít žít taky svůj život.
Z Evy mám trochu pocit, že svou dceru svou pečlivostí a neustálým dáváním najevo, že nikoho jiného nemá, strašně dusí. Já mít takovou mámu, asi taky zdrhnu na jiný konec planety. BTW - co Evě brání si udělat dovolenou v Thajsku a dceru navštívit tam?
Ale no tak, dceru si snad neporodila, aby se o ni dcera musela starat a dělat jí společnost, ne? Být mladá, nezůstanu v tomhle všeobecném marasmu, co tu teď máme, ani minutu.