Když jim na dveře zaklepala policie, okamžitě vytušili, že jde o jejich dceru. Jenže tentokrát se nejednalo o krádeže či vloupání. Byla to mnohem horší zpráva, kterou pro ně měli. Simona, tak se jejich jediná dcera jmenovala, se ve svých 21 letech předávkovala drogami a zemřela. Přestože jsme se s manželem podobného konce obávali, naprosto nás to zlomilo. V ten moment zapomenete na všechna příkoří a zlé věci, které vám vaše dítě provádělo. A že toho nebylo zrovna málo,“ vzpomíná paní Eva na dceřino dospívání.

Už jako malá holčička byla vzdorovitá a často si prosazovala svou. S přibývajícími roky se to ale jen zhoršovalo, až se ve třinácti letech chytila špatné party. V té době už kouřila, pila alkohol a toulala se po nocích. „Vůbec jsme ji nezvládali a já se za to moc styděla. Tím spíš, že jsem učitelka. Vychovávám tolik dětí a u svého to nedokážu. Simonka nám lhala, kradla doma peníze i různé cennosti. Nakonec jsme rezignovali a v patnácti letech ji dali do diagnostického ústavu. Vydržela tam půl roku. Pak utekla a půl roku žila v nějakém squatu, kde ji policie našla a odvezla zpět do ústavu. Po roce nás přemluvila, ať ji vezmeme zpět, že se polepšila. A my jí uvěřili,“ vypráví Eva s tím, že šlo o chybu. Dcera se po pár měsících vrátila ke svému původnímu životu, přestala chodit do školy a v sedmnácti letech nadobro odešla z domova. Jako by se ztratila z povrchu zemského.

„První zprávu jsme o ní dostali až o necelé dva roky později. Jeden náš rodinný přítel ji potkal v Praze, prý opilou či zfetovanou pod obraz. S pomocí tamního protidrogového centra se nám Simonu podařilo najít. Jenže shledání nám přineslo jen další trápení. Vypadala příšerně, tak na čtyřicet. Vyhublá na kost, rozpíchané ruce, nepřítomný pohled. S námi domů jet odmítla a její přátelé nás nevybíravě vyhodili,“ zalévají se Eviny oči slzami ještě dnes. Tehdy viděli dceru naposledy. Rodičům po sobě ale přece jen něco zanechala.

„Smrt naší dcery nebyla to jediné, co nám před dvěma roky přišli oznámit. Dozvěděli jsme se i to, že máme vnučku. Sotva půlroční a ne v příliš dobrém stavu. Hned jsme s manželem věděli, že ji chceme vychovat. Jakmile to bylo možné, vzali jsme si ji do péče a snažíme se jí vynahradit vše, o co jako malé miminko přišla. A dlužno říct že nám i ona vynahrazuje to, o co nás připravila její matka. Navzdory všemu zlému je Adélka usměvavé sluníčko, které nám dělá jen samou radost,“ usmívá se Eva a pevně věří, že se jim podaří uchránit před vším špatným alespoň vnučku.

Čtěte také:

Reklama