Psychicky zničená čtenářka Maje popřála dětem a svěřila se nám se svým příběhem i aktuálním stavem.

Krásný den milá redakce a všechny holky na ž-in. 

Zrovna dnes ráno, když jsem budila svou 8letou dceru, jsem přemýšlela nad dnešním tématem. 

Když jsem se dívala, jak spí a nechce se jí vstávat, tak se ve mně mísila neuvěřitelně silná láska nad tak bezbranným tvorem a vztek, že ji nemůžu vzbudit a opět přijdeme pozdě – ona do družiny, já do práce. Tyto rozporuplné pocity vystřídal během chvíle výrazněji vztek, protože jsem si dupla na hračku z kinder vajíčka. 

A proč jsem já měla dceru tak brzy? Když mi bylo 21 let, doktror mi řekl, že pokud chci dítě, měla bych ho mít (kvůli určitým zdravotním potížím) do dvou let a ještě to nepůjde tak hladce – pokud se to tedy vůbec povede. A znáte to. Jak si o něčem myslíte, že to mít nemůžete, začnete po tom okamžitě toužit. Takže i já zahořela touhou a skoro po roce jsme se dočkali. Manžel sice chtěl ještě pokračovat alespoň v dodělávkách miminka, já toužila už mít ten uzlík v náručí. Po 9 měsících jsem se stala hrdou matkou. Nechápala jsem, proč jsou ženské na mateřské tak uštvané, nadávají na stereotyp, na děti, na chlapy,… já byla přesvědčená, že takováhle NIKDY nebudu. Vydrželo mi to zhruba půl roku. Začalo to pícháním oušek, kdy jsme si zkusili s dcerkou 2 noci bez spánku. Pak jsme přiostřili a při zoubkách jsme jeli 2 noci absolutně bez spánku a další 3 noci jsme zavřeli oči třeba jen na půl hodiny. Takže rozseknutá pusa a hlava byly jen taková třešnička na dortu pro zocelení mojí morálky. 

A i přesto a hlavně díky své dceři můžu říct, že jsem zažila a stále zažívám pravou lásku. Lásku tak čistou, jak jen může být. 

Pokaždé, když se jde pomazlit, přijde mi dát pusu jen tak nebo mi řekne: mám tě ráda, mám pocit, že bych přeprala celý svět. Sama a jen pro ni. A pokaždé, když schválně dělá, že neslyší, držkuje, neuklízí si hračky, neposlouchá, vzteká se, mám pocit, že zešílím nebo že ji ublížím. A přesto, že ve svém životě nejsem hrdá na spoustu věcí, tak jí vždy říkám, že ona je jediné, co se mi v životě opravdu povedlo.  

A jestli bych někdy měnila? Někdy a jen na malou chvilku. Vidím, že život bez dítěte by byl jiný (možná, někdy pohodlnější). Ale mně se líbí ten můj. S dítětem. 

p.s. moje přání k dnešnímu dni dětí? Asi bych jí popřála hodně štěstí a spokojenosti v životě. A abych se stihla uklidnit, než si ji budu vyzvedávat z družiny. (Jdu k její třídní – včera nakopala svého spolužáka - asi víte, kam. On jí nadával a ona toho měla už plné zuby.)

vaše psychicky zničená maje

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

 

Díky, maje, za příspěvek k tématu a k těm pocitům při pohledu na spící děti se přidávám. V jedné ruce žákovská, druhá sevřená v pěst vztekem, a do toho úsměv spícího andílka.

Myšlenka: „Na svět jsem tě přivedl, ze světa tě sprovodím taky“ je v určitých okamžicích vývoje našeho potěru myslím celkem obvyklá.

Dnešním tématem je, proč jsme na svět přivedli své potomstvo, proč jej vůbec na svět přivádět. Co od nich očekáváme, popřípadě, čeho již dosáhly. A když je ten Den dětí, tak jim taky můžeme něco originálního popřát.

redakce@zena-in.cz

Příspěvek, který se mi bude nejvíce líbit odměním pytlem s bonbony  nimm2

nimm 2

Atˇsi i děti ve vašem okolí užijí sladkostí…