Dvanáctileté dítě už by mělo být samostatné a schopné vydržet nějakou dobu bez rodičů. To si myslela i Radka, která poslala na čtrnáct dnů na tábor svou dceru. A neustále toho litovala.

girlJejí dcera Soňa jí totiž každý den několikrát posílala smutné a srdcervoucí zprávy, že na táboře nechce být. A prosila, aby si pro ni rodiče přijeli.

„Ty nervy byly hrozné. První smska přišla vždycky už ráno kolem sedmé hodiny, Sonička ji posílala asi hned po budíčku. Bylo v ní, že ten další den na táboře nepřežije, že chce domů, že se jí tam vůbec nelíbí. Ať pro ni kdykoliv během dne přijedeme... Každý den pak následovaly ještě další tři až čtyři zprávy, večer pak poslední, vyčítavá, jak to, že jsme ji tam zase nechali.

Neodpovídala jsem samozřejmě na každou zprávu, jen na některé, vždycky jsem jí napsala, že pro ni přijet nemůžeme, že musí na táboře zůstat. Ať je statečná a vydrží, ať si užije kamarády. Jela tam totiž s dvěma spolužačkami ze školy, proto jsem si myslela, že tábor v pohodě zvládne, i když jela poprvé na takhle delší dobu bez nás.

S maminkami jejích kamarádek jsem také konzultovala, co mám dělat. Jejich dcery byly z tábora nadšené, užívaly si to tam, ani se samy neozvaly, takže si evidentně na rodiče vůbec nevzpomněly. Jedna z maminek mi říkala, že se Soňa chová normálně, do všeho se zapojuje, směje se, hraje hry. I proto jsme s manželem nedali na její prosby a nechali ji tam až do konce, připadalo nám, že nás jen citově vydírá, protože jsme ji na tábor donutili, i když nechtěla.

Příště bez mobilu

Dokonce jsem kvůli tomu volala vedoucí tábora, abych se na Soňu zeptala. Potvrdila mi, že na Soně nepozoruje žádný splín ani smutek, že se chová jako všechny ostatní děti. A doporučila mi, ať jí příště nedáváme na tábor mobilní telefon. To mi mezitím taky došlo. Udělali jsme chybu, ale neměli jsme zatím s táborem žádné zkušenosti, tak jsem si myslela, že jí ho dám, kdyby si někdy chtěla popovídat.

Nakonec tedy dorazila domů až po čtrnácti dnech. A návrat byl vůbec nejhorší. Soňa skoro ani nepozdravila, nebavila se s námi, jen nám vyčetla, že jsme pro ni nepřijeli, když chtěla domů. A že už v životě na žádný tábor nepojede. Snažila jsem se jí všechno vysvětlit, večer jsem za ní přišla do pokoje a mluvila jsem o všem, ona neřekla nic, jen poslouchala. Tak jen doufám, že to mělo nějaký účinek.

Teď je Soňa týden u babičky. Prý jí vypráví, co všechno na táboře zažila, řekla, že to tam bylo fajn. Nakonec jsme to tedy asi vyřešili dobře, že jsme se nenechali přemluvit a že nebylo po jejím.“

Jak byste se zachovaly vy, milé čtenářky, kdyby vám dítě psalo z tábora, že chce domů?

Další články v našem magazínu:

Reklama