Dvanáctileté dítě už by mělo být samostatné a schopné vydržet nějakou dobu bez rodičů. To si myslela i Radka, která poslala na čtrnáct dnů na tábor svou dceru. A neustále toho litovala.
Její dcera Soňa jí totiž každý den několikrát posílala smutné a srdcervoucí zprávy, že na táboře nechce být. A prosila, aby si pro ni rodiče přijeli.
„Ty nervy byly hrozné. První smska přišla vždycky už ráno kolem sedmé hodiny, Sonička ji posílala asi hned po budíčku. Bylo v ní, že ten další den na táboře nepřežije, že chce domů, že se jí tam vůbec nelíbí. Ať pro ni kdykoliv během dne přijedeme... Každý den pak následovaly ještě další tři až čtyři zprávy, večer pak poslední, vyčítavá, jak to, že jsme ji tam zase nechali.
Neodpovídala jsem samozřejmě na každou zprávu, jen na některé, vždycky jsem jí napsala, že pro ni přijet nemůžeme, že musí na táboře zůstat. Ať je statečná a vydrží, ať si užije kamarády. Jela tam totiž s dvěma spolužačkami ze školy, proto jsem si myslela, že tábor v pohodě zvládne, i když jela poprvé na takhle delší dobu bez nás.
S maminkami jejích kamarádek jsem také konzultovala, co mám dělat. Jejich dcery byly z tábora nadšené, užívaly si to tam, ani se samy neozvaly, takže si evidentně na rodiče vůbec nevzpomněly. Jedna z maminek mi říkala, že se Soňa chová normálně, do všeho se zapojuje, směje se, hraje hry. I proto jsme s manželem nedali na její prosby a nechali ji tam až do konce, připadalo nám, že nás jen citově vydírá, protože jsme ji na tábor donutili, i když nechtěla.
Příště bez mobilu
Dokonce jsem kvůli tomu volala vedoucí tábora, abych se na Soňu zeptala. Potvrdila mi, že na Soně nepozoruje žádný splín ani smutek, že se chová jako všechny ostatní děti. A doporučila mi, ať jí příště nedáváme na tábor mobilní telefon. To mi mezitím taky došlo. Udělali jsme chybu, ale neměli jsme zatím s táborem žádné zkušenosti, tak jsem si myslela, že jí ho dám, kdyby si někdy chtěla popovídat.
Nakonec tedy dorazila domů až po čtrnácti dnech. A návrat byl vůbec nejhorší. Soňa skoro ani nepozdravila, nebavila se s námi, jen nám vyčetla, že jsme pro ni nepřijeli, když chtěla domů. A že už v životě na žádný tábor nepojede. Snažila jsem se jí všechno vysvětlit, večer jsem za ní přišla do pokoje a mluvila jsem o všem, ona neřekla nic, jen poslouchala. Tak jen doufám, že to mělo nějaký účinek.
Teď je Soňa týden u babičky. Prý jí vypráví, co všechno na táboře zažila, řekla, že to tam bylo fajn. Nakonec jsme to tedy asi vyřešili dobře, že jsme se nenechali přemluvit a že nebylo po jejím.“
Jak byste se zachovaly vy, milé čtenářky, kdyby vám dítě psalo z tábora, že chce domů?
Nový komentář
Komentáře
no to je pěkně rozmazlený fracek ...
Já jsem na táboře nikdy nebyla.
Na táboře jsem byla ve 4 třídě a byla to katastrofa. Nikdy jsem nebyla, nejsem a asi už nikdy nebudu na kolektivní zábavu- rozcvička ráno mě naprosto odrovnala na celý den, měla jsem neskutečné problémy se zažíváním, ve stanu mi byla stále zima...jediný klad na celém táboře byl večerní táborák s kytarou
Byla jsem pak ještě 2x na putovním táboře se spolužáky ze školy v 7 a 8 třídě- bylo to trochu lepší, ale zjistila jsem, že moje zažívání reaguje velice špatně na změnu prostředí. Podobně jsem protrpěla snad celý prvák na intru...
Synovi je skoro 7 a je v tomhle celý po mně. Špatně snáší větší množství lidí už od miminka, kdy na společnost reagoval i horečkama. Nevím, jestli někdy pojede na tábor, ale nikdy ho k tomu nebudu nutit. Vím, jak se dokáže nedůvěra k rodičům, podepsat na psychice človíčka.
ondrasek74 — #38 nemáš moc velkou slovní zásobu ... jo:-)
Jindriska8 — #39 já také, těšila jsem se
Ma tábory jsem nejezdila ráda
jo :-)
No syn taky jezdil na tábory od první třídy, ale nejdřív s domem Dětí, skautovat začal až později. Když jel poprvé s tím domem dětí na víkendovku, tak mi to tchyně strašně vyčetla... že se mu tam bude stýskat, že se mu tam budou smát (cca do 5 let trpěl občasnou enurézou). On tam hrozně chtěl, tak jsme to prosadili a jel. Podotýkám k tomu, že tchyně je typ, kdy její synové nesměli ještě v 15 od 20,00 do kina
Exmanžel byl na táboře poprvé asi po 6 třídě...
Můj syn jel poprvé na tábor v 11 letech s turisťákem, kam docela rád celý rok předtím chodil, přesto to tam protrpěl a taky chtěl domů. nelíbilo se mu tam a měl tam velké konflikty s vedoucími. Dělat za trest 50 dřepů nebo kliků, to tam bylo běžné a on se nedokázal podřídit. podruhé jsme ho poslali se spolužáky na takový ten luxusnější tábor v chatičkách, s bazénem a společenskou místnotí, ale taky se mu tam nelíbilo. Pak už jsme to respektovali a nenutili ho. Dcera na táborty jezdila ráda, nejdřív jako dítě a pak jako vedoucí. Každé dítě je jiné a nemá cenu nic lámat přes koleno.
Děti na tábory nechtěly, tak jsem je nenutila. Především proto, že neměly v oblibě kolektivní zábavu. Ale kdyby to bylo nezbytné, nejspíš bych zvolila jinou variantu, např. kratší termín, nejlepší kamarádku s sebou apod.
Asi bych také volala vedoucí jak to tam vypadá, a když vypadá vše v pořádku tak neustoupit. A jak už všichni psali-žádný mobil
Na tábor jsem jezdila jako dítě každý rok a zřejmě jsem patřila k těm šťastnějším, protože se mi tam vždycky líbilo a bylo mi putna, jestli je to zábava organizovaná nebo ne - jako dítě jsem nad tím vůbec nepřemýšlela, ale bylo důležité, jestli se půjdeme koupat, nebo jestli a jaká bude noční bojovka a tak dále.
Syna jsem nenutila, ale na tábory jezdit chtěl a tak na ně jezdil asi do 13 let, pak už nechtěl, takže jsem ho samozřejmě nenutila.
A holčina rodiče jen vydírá a dává jim to pěkně "sežrat".
Naši kluci jezdili na tábor každý rok a žádné problémy nebyly
mlada odjezd na tabor zapocala tak strasnou zaludecni neurozou, ze v sobe neudrzela ani suchy rohlik, vse letelo ven ... z tabora psala jednou, ze se ji styska a chce domu, ale byla jsem ve spojeni s hlavni vedouci a ta rikala, ze to tam zvlada v pohode, snad jen jeden vecer plakala, ale spis unavou ... neni zvykla na tolik pohybu, vsak prijela o 3 kila lehci
bohuzel mozna se to podepsalo vice nez jsme cekali, protoze ted se dostava ze skarede bronchitidy s anginou naraz, do toho horecky ....
tak uvidim jak to bude pristi rok, jestli vubec nekam pojede
já si především myslím, že dítě si nemá na tábor vézt mobil, v žádném případě

kdyby neměla mobil,byl by klid.
akčak — #27 no ona to dívčina asi řekla, že nikam nechce, a nebylo jí to nic platné.
Skoro bych řekla, že mají rodiče kliku, že slečna zůstala jen u SMS. Ve dvanácti letech se taky mohla sbalit a jet domů sama, když pro ni teda rodiče nemůžou přijet. To by teprv bylo překvápko.
nejdříve bych si zjistila jestli dítě někdo nešikanuje ,nebo není nemocné a potom bych mu řekla ,jestli chce být samo doma at to příště řekne včas
Aesinka — #24 Kdyby mi napsala dcera několik sms za den, zjistila bych, jak velká chyba bylo dát jí mobil