„S Romanem jsme spolu začali chodit pět let po smrti jeho ženy. Z manželství mu zůstala dcera Julie, které bylo v té době, kdy maminka zemřela, pět let. Pracovní povinnosti však v průběhu let způsobily, že vztah otce s dcerou příliš nevyvinul. Julie velmi postrádala ženský element a řekla bych, že trochu rostla jako dříví v lese. Dobré geny naštěstí pomohly k tomu, aby se z ní nestal raubíř, ale naopak vnímavá malá slečna. Když jsem Romana poznala bylo to zrovna na bruslení a musím říct, že jsem se kromě do Romana zamilovala i do Julie.

Následovaly dva krásné roky, kdy jsem Julii nahrazovala mámu ve všech aspektech. Chodila jsem i na rodičovské schůzky, mluvila s ní o lásce a o jejích problémech, chodily jsme nakupovat a náš vztah zkrátka neměl chybu. I Roman se snažil a konečně byl takovým otcem, jakým měl být. Poslední rok našeho vztahu s ním však nebyl ideální. Roman se zakoukal do své kolegyně, a chtěl se rozejít. Odpustila jsem mu i nevěru, ale bohužel on trval na rozchodu. Během chvilky se z něj stal zlý a arogantní člověk.

Nejhorší na tom všem bylo, že nechtěl, aby Julie chodila za mnou. Když jsem se odstěhovala zpět do dvougeneračního domu k mé mamince, rovnou jsem Julče uvolnila jeden pokoj, kde jsem jí začala tvořit pokojíček. Byla u mě asi dvakrát, když šla ze školy, a potom říkala, že si tatínek nepřeje, aby ke mně chodila. Volala jsem mu a on na mě řval, že Julie není moje dcera, ať si to laskavě uvědomím a zapomenu na ni. Vím, že na ni nemám žádné právo, ale přijde mi to nefér a nevím, co mám dělat.“

Čtěte také:

Reklama