Vánoce jsou pomalu za smrkem a s nimi se, jako do supermarketu začátkem srpna, vkrádá myšlenka, jaký dárek vybrat pro partnera. Nesmí to být dárek ledajaký, musí skutečně a upřímně potěšit. Zkušené oko dobře odhalí předstírané veselí a jak tak ubíhá párový čas, už se nám do nějakého hraného nadšení ani nechce. Ale ani usnout na vavřínech a krásu „daru z lásky“ vzdát.
Drtič na česnek nebo sudoku na toaletu se sice hodí, ale jsou spíš odrazem úcty k času, který trávíme někde jinde, a ne se svým partnerem. Chceme dát a dostat dárek, který hovoří jasným jazykem lásky.
Třicetiletá Hanka na hledání toho nejlepšího vánočního dárku pro svého milovaného manžela vzpomíná: „Chtěla jsem ho prostě překvapit. Seděla jsem u PC a hledala a hledala. Technika a elektronika nepadala v úvahu, je to jeho obor. Oblečení si kupuje sám, na to je dost háklivý, co já jen vymyslím? Nápad nakonec naskočil, vždy měl rád létání (v dopravních letadlech jsme létali často a rádi), ale nebylo to to pravé, nakukoval vždy do kabiny pilotů, při dálkových letech chodil po letadle a naslouchal vrnění motorů. „Tak já ho posadím za knipl, koupím mu pilotní kurz,“ napadlo mě. A stalo se. Samozřejmě jenom takový ten „mini pidi“, kdy vás na pár hodin posadí do trenažeru, naučí obsluhovat Cessnu, pak se prolétnete s pilotem a 2 dalšími „piloty na zkoušku“ na živo (letadlo má 4 místa) a na závěr absolvujete hodinový let sám jako pilot, ale s kopilotem za krkem. Dárek zabral, manžel měl radost, výuka ho bavila, instruktora zasypával dotazy, dokonce i let se „studenty na zkoušku“ si užil. A pak přišel den D - sám za kniplem. Bylo krásné počasí, a tak jsem se s ním vydala na letiště, když jsme vystupovali z auta, odebrala jsem mu klíče, co kdyby se mu po tom létání neudělalo „úplně dobře“, a vyrazili jsme do hangáru.
„Tak jen pojďte dál, paní a pane Dloubalovi.“ To znělo zlověstně. (To, že se dostavím i já jako doprovod, nemohl přece nikdo tušit.) Jak já byla naivní! Letadlo stálo už připravené před hangárem a můj muž začal s instruktorem provádět rutinní předletovou kontrolu stroje (mě nejvíce zaujala vrtule). Bylo mi ovšem divné, že pokaždé, když jsem se chtěla vzdálit, zastoupil mi instruktor cestu se slovy: „To si nemůžete nechat ujít.“ Než jsem řekla „ne“, seděla jsem na zadní sedačce Cesnny 172 a opakovala pořád dokola, že já přece létám jen ve velkých letadlech, těch úplně největších, marně jsem stále opakovala, že nesnesu ani kolotoč, natož pak let pilota amatéra s malým letadlem. „Vezmu to od pointy,“ směje se Hanka. „Můj muž se při výcviku spřátelil s instruktorem, zaplatil si nějakou tu hodinu navíc a slovo dalo slovo, dohodli se na mně, že do toho letadýlka mě dostanou buď jak buď. Než jsem se stačila bránit, měla jsem přilbu s „intercomem“ na hlavě a opakovala do mikrofonu „pasažér na zadním sedadle slyší a zůstává na příjmu“, jako bych byla v nějakém filmu. Hodinový let byl nádherný a já byla pochválená za nejlepší dárek, jaký jsem kdy darovala. A po přistání jsem dostala panáka za statečnost.“
Hanka si panáka za statečnost originalitu a hlavně za smysl pro humor určitě zaslouží.
O deset let starší Míša se stejnou dávkou humoru vzpomíná na dárek od manžela, který se až tak moc nepovedl:
„Ke třicátým narozeninám jsem dostala od manžela krém proti vráskám. Nějaký francouzský, které tehdy moc nebyly, ale protože jsem si připadala jako holka a taky proto, že on měl ještě jiný zástoj bokem, ztropila jsem drobet skandál a vyhodila jsem ho. Ten krém, manžela až mnohem později. Teď už je to jiné, už nejsem holka, ale taky už nemusím nic dokazovat - sobě ani jiným, takže teď mám upřímnou a nelíčenou radost z každého dárku.“
A co si o dárcích v partnerských vztazích myslí psycholožka Dana Marková?
„Doporučuji každému přečíst knihu Pět jazyků lásky od Gary Chapmana. Kniha přibližuje a na konkrétních manželských párech ukazuje základní jazyky lásky: slova ujištění, pozornost, přijímání daru, skutky služby a fyzický kontakt. Vyplývá z ní, že máme různé možnosti, jaké dary dávat, ale musíme v tu chvíli myslet na druhého. Můj „jazyk lásky“ nemusí a často nebývá stejný s partnerovým. Někdo preferuje dárky fyzické, někdy zážitky, někdo potřebuje pozornost a jiný preferuje více fyzického kontaktu. To se potom promítá i v daru. Pokud se dárek „nepovede,“ není třeba z toho dělat manželskou krizi, všichni jsme omylní. Prostě stačí říci, že se mi tato váza úplně nelíbí, ale že přesto moc děkuji, ale zkusíme ji po Vánocích vyměnit. Pokud jsou osobnosti zralé a nebudou si odmítnutí brát osobně jako svoje selhání, problém nevznikne. Pokud se budu přetvařovat, kvůli partnerovi, a hrát radost z dárku, který vyhodím, jsem neupřímný a říkám si o to, že příště dostanu něco podobného. A zda poznáme z dárku, jak se bude vztah dále vyvíjet? Pokud dostanu na schůzce zásnubní prsten, tak pravděpodobně ano.“ :-)
Muži to s obdarováváním mají nastavené trošku jinak. Nebazírují tolik na hmotných věcech, ale snaží se být originální. Třeba tak jako čtyřicetiletý Tomáš: „Největším dárkem pro manželku také může být, když se manžel po dvou měsících od chvíle, kdy šel vynést odpadky, vrátí domů k večeři.“
…že se vám Tomášovo vtipkování moc nezamlouvá? Vzpomeňte si na Hanku s Míšou a skutečnost, že smysl pro humor léčí skutečně vše, i ty ne zrovna podařené dárky. A když se začneme smát, má to navíc ten kouzelný efekt, že spolkneme, nebo dokonce zapomeneme pár slov jízlivých, které jsme možná v tu chvíli chtěly říct. A najdeme pár nových, laskavých, jako třeba Mirjam, která je v invalidním důchodu a se svým manželem má krásný vztah: „Od manžela mě potěší, když dostanu cokoli. Jenomže on navíc dává dárky takové, že vždycky mile překvapí. A je to radost skutečná, takže neposoudím. Ale myslím, že i kdyby mi dal něco, čím by se tzv. netrefil, měla bych radost, že si vzpomněl.“
A o tom ten jazyk lásky je, ne o dárcích.
Nový komentář
Komentáře
cilani — #13 myslím si, že každý dárek má své a pokud vám toto vyhovuje tak je to ideální dárek
mě květina neurazí naopak vidím snahu připomenout se tímto milým gestem
cilani — #13 no i ty vaše varianty zní hezky a když je muž ochoten vám uvařit nebo vás vzít na výlet tak proč ne =) ale kytky mají pro někoho své kouzlo =)
anet 2 — #11 osobně nic trvanlivého nepotřebuji, neb to akorát zabírá místo, raději ať mi uvaří, ať mě vezme někam na výlet, ale proboha ať mi domů netahá kytky....
Měla jsem přítele, který vůbec nezvládala být obdarováván. Dárky pak i vyhazoval do koše. jsem ráda, že už s ním nejsem :-).
Musím říct, že ať mi dá přítel jakýkoliv dárek tak jsem nadšená, je to totiž tím, že si říkám, že si vůbec vzpomněl a chtěl mi udělat radost. Je plno žen, které kytky přímo nesnáší (některé si pak příjdou dotčené, že nedostaly něco co jim zůstane) a přitom kytka je důkaz toho, že tomu druhému na vás opravdu záleží, že vám koupí i něco co je pouze na chvíli za velké peníze a také vám tím muž dává najevo, že si vás cení!
Můj ex když mi dával dárek, tak zrovna při předání mi říkal, že má účtenku, tak že to můžu jít vyměnit. Zkazil mi tím radost, i když se mi ten dárek líbil - mohl s tím počkat až na moji reakci. Ale rozváděli jsme se kvůli tchyni
Já jsem od manžela dostala vrtačku! Ale já ji opravdu chtěla. Takže spokojenost na obou stranách. Já si můžu vrtat svoje vyrobené šperky či kraslice a manžel si vrtačku občas půjčí do dílny. A o tom to je. O domluvě.
Maryška — #2 jak pro koho, mně osobně teda kytka (byť nazdobená z květinářství) absolutně nepotěší a nezaujme, to ať mi dá raději flák masa..
paní Dloubalová trochu kecá a Míša ve 40ti zjistila, že je to jako se hrou na schovku - že má být ráda, když ji vůbec ještě někdo hledá
jinak jsem vyloženě zážitkový typ
Bezva historky.
Maryška — #2tak zrovna u mojí manželky bych s kytkou nepochodil.
Tak letos tohle řešit nemusím
. Letošní darování a vůbec, letošní Vánoce ruším
. Uvidím jak se to ujme. Rodina mě vyloženě nasrala, takže na Vánoce odjíždíme s manželem mimo republiku.
Dobrý den, když mi darujete koně - slibuji, že se nebudu odrňovat ani mu před vámi prohlížet zuby
Při výběru dárcích záleží především na tom, jak dobře známe obdarovaného. Možná tím na sebe hodně prozradíme a vznikají nepříjemná překvapení, když se netrefíme. Ne tedy, že jsme darovali nepotřebnou věc, ale že jsme protějšek tak špatně odhadli.