Přibližně před dvěma lety jsem vám zde popsala v článku Opravdová, od Mattela, téměř rodinnou tragédii, ke které došlo kvůli panence Barbie. Tehdy naštěstí vše dobře dopadlo.
Reklamy, útočící na mé nevinné dcerunky, byly ale rafinované, nikdy nekončící a neúnavné. A jako asi většina dětí, byly i ty mé zase neúnavné při jejich sledování.
Sotva se nabažily panenky Barbie, zaměřily svou pozornost na další super hit pro malé holčičky.
Lill Miss totiž nebyla jen tak obyčejná. Byla mnohem, mnohem lepší než Barbie, nebyla až tak drahá a každá spolužačka a kamarádka už ji měla, nebo ji v brzké době očekávala. V tomto duchu se mnou dcerky opatrně začínaly své rozhovory na téma vánoční dárek.
Musela jsem uznat, že Lill Miss byla skutečně výjimečná. Holčičky v reklamách radostně výskaly, když panence přetřely víčka navlhčenou houbičkou a v zápětí se objevily jemné oční stíny… Pak stačilo zlehka navlhčit nožky a Lill Miss měla v tu ránu nové botky.
Uznejte, že jsem se svým dcerkám ani nedivila, že po něčem tak skvělém touží. Sama jsem kdysi byla malá a moc dobře vím, co udělá s dívčí dušičkou nenaplněné přání.
Zašla jsem tedy do obchodu s hračkami, pevně rozhodnutá dva kousky toho unikátu zakoupit a nadělit je pod stromeček. U pokladny jsem se zlehka orosila, zakroutila jako had a do prstů mne chytla křeč, když jsem měla za tyto dva dvaceticentimetrové poklady vysolit sedm stovek, ale řekla jsem si, že jsem již v životě přišla o víc, a taky jsem měla svou osobní touhu – alespoň občas své holčičky trošku rozmazlovat.
Vánoce, pohádky, Štědrý večer… Myslím, že jsem se naprosto zbytečně ňahňala se salátem a rybou. Kdybych svým cácorkám podstrčila chleba s máslem na papírovém tácku, mělo by to pravděpodobně stejný efekt. Rychlostí blesku do sebe házely štědrovečerní menu a očička jim hořela zvědavostí a napětím.
Konečně. Svítící stromeček, koledy, linoucí se z magnetofonu a hlavně - dárky! Občas mívám poněkud hloupé nápady, a tak jsem ještě před začátkem hromadného rozbalování navrhla, že bychom si mohly zazpívat. Čtyři hnědá kukadla se do mne zabodla s nevěřícnými výrazy, které se během jedné sekundy změnily v nechápavé, pohoršené, aby se nakonec ustálily v naprostém zoufalství. Bylo mi jasné, že pokud se na hromadu pod stromečkem nevrhnou hned, nepřežijí to.
Z krásně uklizeného pokoje se během chvilky stalo skladiště papírů, krabic a mašlí, když to malé demoliční komando konečně narazilo na svou zlatou žílu.
“Lill Miss! Lill Miss!” Stereo se rozeznělo téměř zároveň a já jsem jako každý rok zažívala krásný pocit. Pocit matky, která je svědkem naprostého štěstí svých dětí.
Následoval úprk do koupelny, kde byla namočena houbička, a obě dvě začaly se svými novými panenkami “pracovat”. Po vzoru reklamy lehce přetřely očička … a nic. Nožičky … opět nic. “To se musí asi víc namočit.” Zadupkaly opět k vodovodu, použily o něco teplejší vodu a počaly opět operovat. Očička, nožky … nic. Dcerky zlehka znervózněly. Poněkud zvýšily tlak, držely houbičku přitisknutou několik minut a napjatě čekaly. S výrazem archeologa v Egyptě poté odkryly panenku … opět nic.
Zklamaně na sebe pohlédly. Pusinky se jim otočily do nešťastných výrazů a vrhly na mě pohled, který mi jasně říkal: “Nějak to sprav. Jsi naše matka, jsi dospělá, ty to určitě umíš.”
Neuměla jsem. Byla jsem zklamaná možná víc než ony. Zkažená radost pod stromečkem a pohasnutí záře z dětských očí je opravdu strašné. Drahnou chvíli jsme se mořily s panenkami všechny tři, ale Lill Miss na naše snažení naprosto nereagovaly.
Pak dostala starší dcerka nápad. Zkusí panenku namočit přímo pod tekoucí vodu. No sláva. Přiznám se, že i já jsem do této taktiky vkládala nemalé naděje. V koupelně byl puštěn vodovod s teplou vodou a holčička pod něj přistrčila panenčiny nožky. Dlouho se nic nedělo ... až asi po deseti minutách se konečně začaly botičky měnit.
Plamínky v dětských očích se opět zažehly. “Funguje to! Mami, funguje to!”
Mladší dcerka se lačně vrhla do koupelny, v ruce třímala svou Lill Miss a roztočila kohoutek nad vanou. Po deseti minutách jsem zaslechla i její vítězný jásot. “Má namalovaný očička, mami, koukej, jak je krásná!”
Ano, panenka byla opravdu krásná. Úlevně jsem se usadila do křesla, otevřela si láhev šampaňského a nalila si první sklenku.
Dcerky si mezitím zřídily v koupelně nové trvalé bydliště a máčely panenky střídavě pod teplou a studenou vodou, jak stále dokola měnily jejich vzhled.
Po hodině, kdy se tekoucí voda nezastavila, jsem začala být lehce nervózní. Nalila jsem si další sklenku a rozhodla se, že nebudu svým dětem kazit radost. Konec konců, jsou Vánoce. A tak se za veselého jásotu protáčel náš vodoměr, mně se protáčely panenky a své zoufalství nad tím, jak coby samoživitelka zaplatím astronomický účet za vodu, jsem utápěla v dalších sklenkách šampusu.
Když jsem zrušila celou láhev, bylo už pomalu k půlnoci. Matně jsem vnímala tekoucí vodu a neutuchající nadšení svých holčiček. V půl jedné jsem se zvedla a velmi jemně jsem obě dvě dcerky vypakovala z koupelny s tím, že zítra je taky den.
Ach bože, zítra je taky den! Došlo mi, že před námi jsou svátky, prázdniny a že to, jak dostal vodoměr zabrat dneska, byla patrně jen úvodní zatěžkávací zkouška. Usínala jsem s velkou tíhou na duši a snažila se propočítat, na kolik mi ty dvě skvělé panenky ve finále přijdou.
Druhý den ráno v půl osmé mě probudil proud tekoucí vody… Začala jsem den modlitbou, aby ty zatracené panenky hodně brzy skončily na dně koše. Zapomenuté, zavržené a odhozené jako naprosto nezajímavé.
S hlavou jako střep jsem se vymátožila z postele, přinutila se k úsměvu a ujistila obě své holčičky, že jsem opravdu šťastná, že panenky fungují, a začala jsem uklízet spoušť v obýváku.
Zapnula jsem televizi ve snaze odlákat děti z koupelny a z obrazovky na mne zaječela načančaná holčička: “Óóóó, moje Lill Miss!”
No, nekupte to, viďte? :o)))
Nový komentář
Komentáře
BabaJaga: To je od tebe hezké, že ostatním tak pomáháš. Stydět se za drahé dárky nemusíš.
Silveig: Doufám, že ve dvou letech už obalovala a smažila sama řízky, zatímco jsi byla na nákupu a v 1/2 roce se sama přebalvala, :-D)))))) hihihi.. Ale jako fór to fakt nebylo šparné :o))
Silveig: Moje dítě, kdyby rozbilo tak nové nedostane ani náhodou. Natož pak lepší.
Silveig: Tvoje dítě nedostane nic? Vy jste Jehovisti?
ááá - Silv tady opět provokovala pracovním nasazením své dcery a pár slabších povah to nevydrželo??? :)))))))))))))))))))))
Ahoj Karel, diky za uznanie, aj ja uplne suhlasim s Tvojim prispevkom # 80.
Marika J: no hej, vsak co chces od slabomyselnych...
Silveig: ty asi pri tom dostavas hromadne orgazmy, vid? -_*
Silve... kdyby holcicka nemela co delat, takhle po ranu, ja si ji na par hodin denne klidne koupim, pokud ji prodavas- potrebuju umyt okna. Udej sumu.
Sandy: je pravda že jsme museli na pohotovost, ale není to tak zlé...má to obvázané ale pracovat může,to víš že jí zahálet nenechám...
K něčemu je to dobré...příště si dá pozor.
Sandy: víš v tomhle vidím dobře investované peníze (do holčičky). Tuhle si sice poleptala ruku když čistila odpad, ale vysvětlila jsem jí že chybami se lidé učí a už ví že příště si má brát rukavice. To je ta pravá škola...
...proto vedu dítě k práci. Ostatně vstává v pět a stíhá ještě ráno zamést a případně ještě nějaké další práce které jsou vhodné pro čtyřleté dítě...
MarikaJ: ano...jenže hrašky a televize mají svůj velký díl viny. Za vše může zahálka a konzumní styl života...ale máš pravdu že s tím se pojí nedostatečná výchova k hodnotám
Karel K.: rozvíjíme osobnost dítěte prací. Práce je nejlepší prostředek.
Karel K.: uznáš ale že pokud hračky nemá, nemá CO rozbíjet,ne?
Karel K.: lidé z chudší vrstvy do dopouští násilí protože jsou k němu "donuceni" sociální situací...děti co mají všechno jen proto že neví že když se něco "rozbije" tak to taky nespravíš...jejich zkušenost je, že dostanou nové...
Proto moje dítě nic nedostává, nesleduje televizi a nečtu drastické pohádky.
Nechápete souvislost mezi drahými dárky a vraždícím monstrem? Docela vás lituju a celkem se přesávám divit že je tolik případů...
Dnešní děti mají všechno. Když to rozbijí a "opotřebují" nic se neděje - dostanou novější a lepší...
Proč myslíte že si budou myslet že zabít je špatné? Zabít znamená zničit, ztratit opotřebovat...rovná se tedy bude lepší náhrada a nic se neděje
Sandy: Kimmy: Nebudu psát CO jsem dala za svou holčičku...Nemám zapotřebí aby pak o mě někdo psal že se bavím na cizí účet...
Ač i zprávy jsou plné obchodování s dětmi, že já mám dítě koupené taky mi nevěří nikdo...
Nehodlám to už rozebírat.
Sandy: asi to bude tym, ze ja Silveig naozaj nepoznam a neviem coho vsetkeho sa musela vzdat a co vsetko musela pre svoju dcerku obetovat. Odkial by som to asi aj mala vediet ked som sa s nou nikdy nerozpravala a z inych jej prispevkov, ktore som tu na Zena-in nasla, som nic taketo nevyrozumela (a ak by sa tam nahodou aj objavil naznak nejakej jej "life story", tak som to pravdepodobne zabudla coskoro po precitani diskusie). A inac, ja som netvrdila ze rodicia maju svojim detom davat na Vianoce Barbiny alebo ine drahe hracky... ja si skor myslim, ze nejaky darcek aspon na taky slavnostny den v roku si dieta zasluzi, a moze to byt napriklad aj knizka, stavebnica, velka omalovanka, satocky na babiku ktoru uz ma, atd. Proste nieco, co by tomu dietatku urobilo radost a potesilo ho. A podla mna darceky ako knizky alebo stavebnice su uzitocne aj pre dieta, detske knizky (dajme tomu: "Pohadky o pejskovi a kocicce") predsa u deti rozvijaju myslenie, ucia ich aj moralnym kodexom a akceptovatelnemu spravaniu v spolocnosti, a v neposlednej rade aj mozu u dietata vyvinut lasku k citani, ku kniham a neskorsie tym padom aj k vzdelavaniu sa. Podobne aj zo stavebnicami (napr. Lego, ale moze to byt aj obycajna malovana drevena stavebnica), dieta tym ze sa moze hrat, uci sa tym padom nieco tvorit, teda sa uci tvorivemu a nie destruktivnemu spravaniu, ako tu chcela naznacit Silveig. Alebo trebars detska sada zahradkarskeho nacinia, atd. atd. atd. Sikovny rodic vie vzdy najst nejaky (aj ked kupeny) darcek ktory u dietata rozvinie pozitivne vlastnosti a nie tie negativne. No a s tym ze by mi mali vratit skolne: asi ked budem pracovat ako psycholog (pokial sa mi podari uspesne vystudovat), tak budem ocakavat, ze ludia budu za mnou chodit s realnymi problemami, resp. s vecami ktore pre nich predstavuju realne problemy, a nie preto aby sa chodili zabavat. Na zabavu maju ine prostriedky a moznosti... Sice sa mozno obcas najde aj nejaky exot typu Silveig, ale s tym uz asi clovek musi ratat pri takomto povolani. Kazdopadne bude musiet byt dost prachaty, kedze tu si sukromni psychologovia uctuju niekedy aj $200 na hodinu, a ak to chces mat hradene zdravotnou poistkou, musis mat odporucenie od ineho lekara. No ale presnejsie k veci: keby sa clovek mal zakazdym co chce prispiet na (dajme tomu ze) serioznu diskusiu pozastavovat nad tym, ze mozno niekto druhy nemysli vazne to co pise a iba provokuje, tak by vlastne nemohol napisat nikdy nic, lebo by si nemohol byt nikdy a nikym isty ci to myslia vazne a ci odpovedanim na prispevok iba neposluzili niekomu ako terc pre dobru zabavu. Ale dokazom ucty a respektu na I-netovych diskusiach je (podla mna) aj to, ze berieme prispevky druhych ako myslene vazne a nie ako trapny pokus o zabavu na ukor nas samych, nie? Teda si logicky pomyslim, ze prispevky ktore Silveig pisala myslela vazne, pretoze tento Magazin sa snazi (podla mna) u citatelov vzbudit dojem aspon akej takej serioznosti. A tiez ton diskusie ktora pod tymto clankom nastala mi pripadal vcelku seriozny a uprimny, kym sem neprisla pisatelka Silveig si robit srandu trapnym sposobom, ako tu pisete. No nic, samozrejme ma pravo pisat si co chce kedy chce ako chce, ved je to verejna diskusia, len sa potom prosim necudujte ze ini ktori to tu myslia vazne sa budu nad jej prispevkami cudovat a pozastavovat. Nakoniec, dnes nie je 1. april... Ospravedlnujem sa ze enormne dlhe prispevky, ale ja proste svoje myslienky nedokazem vyjadrit v dvoch vetach.
P.S. Este stale ste mi tu nikdo nevysvetlili, aka je to vlastne ta asociacia medzi davanim darcekov a detmi s ktorych vyrastaju "vrazdiace monstra", dost by ma to zaujmalo, ked sa tu uz taka tema objavila. Mozno vy ako priatelky Silveig to budete vediet vysvetlit...
to Karel K.: aj ja chcem obrazok, prosim! :-) Deti (najma male) su chutne...(^_^)
to Kote: no ak je jej zmyslom provokovat v diskusii kde naivni ludia pisu vazne a beru ine prispevky "at face value", tak mi to zase tak inteligentne nepripada, ja si tiez mozem vymysliet ze zijem na Velkonocnom ostrove a som vydata za Maora a jem cerviky na ranajky... a opisovat to v detailoch a zabavat sa na vasich zdesenych reakciach. Ovsem mi to pripada dost ubohe zabavat sa na tom, ze niekto ti uprimne veri, ze to co pises myslis vazne, ked v skutocnosti si robis z ludi blaznov dost stupidnym sposobom. Tot moj nazor.
Tak sa pridam s mojimi skusenostami a s tym, ako som ja ako dieta zvladala reklamu ;-)) Je to asi zvlastne, ale ja som nikdy po babikach Barbie nejako extra netuzila. Mohla som to vidiet v reklame a akosi ma to nechavalo v podstate kludnou. Raz bola mama na pracovnej ceste na den v Rime a ani si tam nic nekupila pre seba, aby mi mohla doniet peknu babiku Barbie. A aj ked som sa s toho tesila, tak musim povedat (asi bohuzial to bude zniet cynicky) ze to nebolo splnenie nejako velkeho hrozne dlho ocakavaneho sna. Ale zato si pamatam, ako som dvakrat ako dieta urobila v obchode strasny cirkus, taky ze sa mama napokon vzdala a obidve veci kvoli ktorym som plakala mi kupila. Prvy krat to bola detska lampa, teda presnejsie luster na stenu. Ked sa rodicia rozviedli, tak nase lampy vsetky (s vynimkou jednej) zmizli a mali sme v byte len hole ziarovky, ktore sa mama potom snazila vylepsit tym ze okolo nich omotala kovove draty do tvaru mriezky a tie obtocila nitami, aby to akoze bolo zakryte. Bolo to dost skarede, a okrem toho to ani nebolo cele dokoncene, takze na vacsine lampy boli tie mriezky s kovovych dratov stale vidiet. Raz vecer sme sa vracali odniekadial z mesta a mama sa zastavila v akomsi malom obchodiku s lampami, ktory bol po ceste. Tak sme sa tam obzerali dookola, ked som zrazu uvidela jednu kraaasnu detsku lampu - luster na stenu - z mliecneho skla, s malovanymi barancekmi na kazdej strane. No uplne zazrak. Vtedy som tam stropila taky cirkus, ze mama sa nakoniec vzdala a lampu mi nakoniec kupila, ja som proste neprestala jacat a ani domluvy ako ze "tak to prideme sem kupit zajtra" na mna nebrali, neverila som jej, ze slub dodrzi. Ukludnila som sa az potom, ked sme mali lampu v krabici pripravenu na odchod domov. Sice som ju nedostala nainstalovanu hned (to som musela pockat asi stvrt alebo pol roka, kym k nam prisiel mamin kamarat ktory to urobil kym som bola v skole, takze to bolo pre mna prekvapenie kym som prisla domov), ale to mi vtedy nevadilo, hlavne ze som tu lampu MALA! Druhy krat som urobila podobny cirkus v knihkupectve, ked som mala osem rokov. Uvidela som tam knizku "Srncek Paroztek" od akehosi slovenskeho spisovatela, s ktorej sme mali cast publikovanu v citanke v druhej triede. Mne sa to velmi pacilo a tak som tu knizku uvidela hrozne som ju chcela a zas som tam stropila podobny cirkus - a nakoniec som ju tiez dostala - ale to uz bola mama asi trochu viac nastvana. Tak toto su moje spomienky na to ako som ako dieta vystrajala pri nakupe v obchode; inac si pamatam len tieto dva velke vystupy, este jeden s otcom na kolotococh, ale tam som nedostala to co som chcela. Inac myslim ze som bola vcelku kludne dieta ohladne hraciek a reklamy ;-)) A ked som este ako skolkar hrozne chcela zajacika moncici (lebo ine deti ho mali a mne sa hrozne pacil) a mama mi vysvetlila ze nanho nema peniaze a nemoze mi ho kupit, tak ma to sice bolelo ale som sa s tym musela zmierit, a vtedy som krik nerobila. A nakoniec, po niekolkych rokoch, som ich mala troch (vzdy od niekoho ineho). :-)))