Milé čtenářky, milá redakce,

 

zatím jsem tu krátce, ale vím, že si tu radíte nebo si zde čtenářky mohou vylít srdíčko. Tak se neděste, protože já toho na vás vyšplouchnu celý kýbl. (soutěž - tvaroh - 500 g)

 

Každý máme svých starostí dost, ale za uplynulé roky už je toho na mne příliš. Nemožnost otěhotnět, spousta vyšetření, nakonec volba možnosti asistované reprodukce. Druhý cyklus mimotělního oplodnění také nedopadl dobře a teď už mi zbývá jen ten třetí, poslední hrazený zdravotní pojišťovnou. Měla bych napsat nám, ale ten, kdo není z nás dvou s manželem v pořádku, jsem já.

 

Já, normální ženská, s normální prací, normálním životem, a nenormálně fungujícím tělem. Můj zdravotní problém není až tak podstatný, podstatné je, že už mi z toho začíná být špatně na duši. Peníze nehrají roli, dali jsem do toho už spoustu peněz – pojišťovny úplně vše nehradí. Místo na dovolenou šetříme na výkony, co zvyšují naše šance na dítě,  a když si někam s manželem vyjdeme, tak si to ani neužiju, protože vše přepočítávám na plenky, na kočárek – na věci, které možná u nás doma nikdy nebudou.

 

Už jsem zkusila všechny možné i nemožné podpůrné léčby - bylinářky, numeroložky, léčitelky, lidé, co se zabývají reiki a dalšími podobnými technikami... a nic. Teď už mi zbývá ta třetí naděje. Hlava mi puká, jak se snažím usilovně prosit, jak si pořád omílám "teď to vyjde, teď to musí vyjít..."

 

Nedokážu si představit, že nám ten třetí cyklus nevyjde. Když na to tak někdy myslím, mám pocit, že poté je už jen propast. Propast, kterou odmítám akceptovat, protože já to zkusím i počtvrté. Tohle je moje tajná myšlenka, manžel zatím o ní neví. Má v plánu pokusů nechat – abychom si odpočinuli a mohli požádat o adopci. A já jsem si k Vám přišla pro naději, že některé z Vás to klaplo, že i mně to klapne...

 

Stáňa

Reklama