Viděli jsme ho s Radkem už v momentě, když jsme vjeli do Říma a sháněli se po zabookovaném, leč neexistujícím ubytování TADY.
Nakonec jsme se sice ubytovali, ale s otazníky a jinde. TADY.
Bylo nádherně osvětlené, monstrózní, velkolepé… Colosseum!
50 metrů vysoký, 200 metrů dlouhý a 160 metrů široký symbol věčnosti, moci, ale také bolesti a utrpení.
Bylo to první, co jsme chtěli vidět.
I vyrazili jsme v 41stupňovém pařáku vstříc nejambicióznějšímu projektu své doby, který začal stavět Vespasianus v roce 72 po Kristu. Za panování císaře Tita pak bylo o osm let později Colosseum slavnostně otevřeno. Na počest otevření se zde konaly zápasy, které trvaly sto dnů a při kterých „účinkovalo“ 1000 gladiátorů a 5000 zvířat.
„No tak to je na celej den,“ ujistil mě Radek při pohledu na snad dvoukilometrovou frontu na vstupenky, která se vinula až někam k Tibeře.
„To se nedá nic dělat, přece to nevzdáme,“, bála jsem se.
V tom se k nám přivinula malá, sympatická černoška.
„Mohla bych zařídit, abyste nemuseli tu hroznou frontu stát, když zaplatíte 20euro, dostanete průvodce a jako skupina spolu s jinými půjdete zpředu,“ nabídla.
„To je bezvadné, miláčku, viď?“ otáčím se na Radka.
Neměl čas studovat cenu vstupenky pro jednoho, neb se právě snažil vymanit ze sevření dvou „gadiátorů“, kteří trvali na tom, že se s nimi za bakšiš vyfotíme, a také černošce nerozuměl.
„A komentář? V jakém bude jazyce?“ ptám se.
„Anglicky. Odkud jste?“
„Czec republic“
„To je skvělé, že rozumíte.“
„Ano, já snad něco pochytím, ale přítel není přítelem anglické konverzace.“
„Ooo, to je ale škoda, tak mu to budete vyprávět.“
„Ano, to budu.“
„Tak co? Co Ti nabídla? Předpokládám, že slevu, když se připojíme k nějakým lidem.“
„Ty, lásko, nepotřebuješ angličtinu, tobě stačí mozek. Ano, přesně tak.“
Ta milá černoška mluvila pravdu a byla neuvěřitelně schopná. Během deseti minut nás bylo ve skupině asi dvacet.
Z toho jen jeden pár měl angličtinu jako jazyk mateřský.
Ovšem šli jsme před celou frontou a navíc jsme vyfasovali maličké vysílačky. Průvodkyně mluvila do mikrofonu na šatech a my všechno mohli poslouchat a přitom se kochat. Bezvadný nápad!
Člověk nemusí viset průvodci na krku, aby slyšel, a může se pohybovat klidně i několik desítek metrů od něho.
Popsat atmosféru a energii tohoto místa by bylo asi hodně složité.
Střídá se tu úžas nad schopností organizace lidí nedlouho po smrti Krista, s energií mnoha set mrtvých a raněných. Tohle tu cítíte na každém kroku.
Dle slov paní průvodkyně zahynulo v Colosseu celkem asi 400 000 lidí.
Na druhou stranu kapacita amfiteátru byla tehdy úctyhodných 50 000 diváků!!!
Vcházeli organizovaně 80 vchody a na svá sedadla měli místenky. Neuvěřitelné na tehdejší dobu!
Na každé místence bylo označení vchodu, řada, patro i sedadlo! Za lístky diváci neplatili.
Arénu od diváků oddělovala železná síť. Díky složitým mechanismům bylo možno nad diváky i natáhnout lněnou nebo hedvábnou plachtu.
Mechanizované byly i jakési výtahy, kterými do arény vstupovali gladiátoři i zvěř.
Colosseum disponovalo kulisami, které bylo možné spustit, nebo poklopy vysunout přímo do arény. Byly to i celé stromy, balvany, ale i sloni, to podle představení.
Dřevěná aréna byla posypána pískem. Pod ní byla dvouúrovňová podzemní síť tunelů, kam nastupovali gladiátoři a zvířata dlouhými tunely před tím, než hry začínaly.
Celý objekt pak byl dokonce velmi chytře „klimatizován“.
Zvláštním způsobem navržená střecha měla schopnost jakoby zachytávat vítr a pouštět ho do hlediště, jako příjemný vánek. Pokud se v aréně odehrávalo představení třeba námořní bitvy, byl systém podzemních trubek napojen na městskou kanalizaci a do arény bylo možné navalit i velké proudy vody. Působivé, že?
Stále se bavíme o jen několika málo letech po smrti Ježíše Krista! To ohromí!
Krvavá představení v Colosseu končí díky poustevníkovi jménem Telemachos. Ten kolem roku 404 skočil do arény mezi gladiátory a volal „Zanechte vraždění“.
Byl sice ubit, ale císař Honorius gladiátorské hry krátce nato zakázal.
Téměř jsme se během prohlídky ve zdivu, kde už dávno žádná klimatizace není, zaživa uvařili, ale rozhodně jsem v životě neviděla nic takového.
Člověk v jednu chvíli obdivoval a hluboce se klaněl před moudrostí a umem a současně zcela opovrhoval a odsoudil krvelačnost, krutost i lhostejnost k lidskému životu a životu vůbec.
Fakt zážitek.
Quando cadit coliseus, kadet et Roma (Když Colosseum padá, pak musí i Řím.) Quando kadet Roma, et kadeta mundus (Když Řím padá, pak musí i svět.) |
---|
A to mě ještě čekal Vatikán, který mě posadil na zadek. To a ještě pytel zážitků zase příště…
Nový komentář
Komentáře
Tak mi šli do Kolosea sami, na průvodce jsme hodili bobek a udělali jsme dobře. Na osobu to vyšlo o 200,- líp - i když pokud jde o Koloseum, Řím a dovolenou, peníze nepočítám... Spíš jsme nechtěli být vázaní skupinou lidí. A taky nám průvodci hrozili, že ve frontě budeme stát hodinu, pokud půjdeme sami...prdlajs... Za dvacet minut už jsme se procházeli vevnitř
Michaela Kudláčková — #14 aha, tak tenhle pocit jsem tam já nezažila
já spíš zažila pocit opojení z toho, že konečně na vlastní oko vidím dílo Michelangela
kdysi jsem totiž četla super knihu, která je právě o tom, jak tvořil v Sixtinské kapli své fresky
ale zaboha si nemůžu vzpomenout, jak se jmenovala
Michaela Kudláčková — #19 Však on také dobře věděl, proč tuto zakázku dělat nechtěl. Ale machr to byl! Dám si k posteli od Frédérica Reye Člověk Michelangelo.
Moc pěkný Míšo
OlgaMarie — #17 ..mě asi vadilo...já nevím, myslím že jsem se lekla...nic tak monstrózního, okázalého, mocenského až pyšného jsem jakživa neviděla...měla jsem pocit neomezené moci a prostředků...asi mi to vadilo....
Byla - popíšu
monkee — #15



Michaela Kudláčková — #14 Mně tam donutila k úsměvu představa, jak dal Michelangelo Bohu podobu da Vinciho (Stvoření Adama) a do restauračních prací v 2. pol. 20. století se o tom nevědělo. Myslím si, že v té době už žil Leonardo pod ochranou franc. krále Františka II.
Vadila mně tam masa turistů a bleskání foťáků.
Těším se na vyjádření pocitů z kopule Sv. Petra, pokud jste tam vyjeli. Pro mě to byla bomba, být tak blízko malby!
A Řím se mi líbil a vzpomínám ráda, fotky mám ještě z analogu - papírové. Ale minci jsem do Fontány di Trevi hodila, tak se tam vrátím.
Michaela Kudláčková — #7 Tak toho "gradiátora" pozdravuj, jsem taky Lev, dokážu ocenit trpělivý přístup
femme — #11 ...ani Ti dost dobře nevím...cítila jsem se tam strašně, prostě...nechápu proč...bylo to na mě asi příliš ve spojení se skromností církve a její prezentovanou folozofií... nevím...ten pocit pořád analyzuju...
Jsem asi jediná, koho tahle památka neuchvátila. Ale jinak je Řím skvostný...
Colosseum vidět na vlastní oči je zážitek - akorát já mám odtud trochu i vzpomínky na hlad
, protože má dobrotivá matka rozdala celou naši svačinu colosseáckým potulným kočkám..
femme — #8 souhlasím - Sixtinská kaple, to je něco
Michaela Kudláčková — #9 osypky z čeho?
Úžasné a ve skrytu duše závidím ten pohled.
femme — #8 ...Člověče, já z toho měla spíš osypky...na tom článku si dám záležet..
já jsem např. netušila, že Colosseum je přímo u stanice metra
já jsem se ve Vatikánu těšila hlavně na Sixtinskou kapli, můj to sen z dávných dob
a můžu říct, že mě nezklamala
ale i vatikánská muzea byla uchvacující
Léthé — #4 No to je prosím gradiátor Radek. Nejlíp to umí se Lvy
Nádhera. Na vlastní oči to musí být super. Viděla jsem jen hraný dokument a valila bulvy-hlavně ze záběrů z míst,kam se zřejmě turisti nedostanou.
míšo, nádherně popsaná úcta a obdiv k historii.
Míšo, co je to za gladiátora, který tě tam objímá?