Malovat si model z „Pohotovosti“, kde se vás okamžitě ujme nádherný asistent a pět doktorů včetně psychologa a nezabývají se ničím jiným než vámi, vtipkující lékařský personál a sestra, která nepustí vaši paži a hladí vám čelo, to je sice hezká, leč v reálu asi jen seriálová realita.

V čekárně sténáte na kovové lavici spolu s dalšími pěti, z nichž čtyři to navíc pouze v týdnu nestihli k obvodnímu lékaři s chřipkou.

Vy máte ale zimnici, šílené křeče, je vám mdlo a každých pět minut zvracíte. Na ambulanci je nápis „NEKLEPAT, SESTRA VYCHÁZÍ“.

Po čtvrthodině vás začne zajímat, jestli sestra třeba nevychází někudy jinudy.

Nedělejte si uzly na vlastním střevu

il„PRŮKAZKU!“ odpověděla po dvaceti minutách konečně vyšedší sestřička na mé zdvořile zabublané „Dobrý večer...“

Dala jsem jí průkazku a podepírána svým bratrem jsem se pokusila vylíčit, proč přicházím. Nemusela jsem. Pozvracela jsem jí sandál. Bylo mi trapně.

Podívala se na mě jako na bezdomovce a pronesla otráveně: „Posaďte se.“

Za chvíli vylezla s mističkou a podala ji bratrovi. Za dalších patnáct minut jsem ji několikrát naplnila.

V ordinaci už byl moc příjemný pan doktor. Udělal mi odběry, něco napsal a poslal mě na rentgen. Bohužel jsem to neudržela ani na RTG. Bylo  to potupné.

Se snímky běžel brácha do ordinace, zatímco jsem se svíjela na lavici. 

Jakýsi stařík při pohledu na mě optimisticky prohlásil: „Ježíši, ona snad umírá...“

„To je pobřišnice,“ povídá jiná paní „to je na kudlu.“

Děkuju pěkně. Pokusila jsem se o úsměv, ale spíš jsem v tu chvíli dosáhla výrazu pana Ransdorfa.

Kdyby tam byl ještě nějaký další „diagnostik“, přisoudil by mi ještě obrnu lícního nervu.

Nic zvláštního na rentgenovém snímku nebylo.

Poté, co jsem vyjmenovala, co jsem všechno jedla, mě poslali na SONO. Skvěle vybavenou ordinaci o tři patra výš jsem naštěstí „nevyzdobila“.

Asi už nebylo čím. Jen ty příšerné křeče.

Paní doktorka diagnostikovala zauzlení střev a odvelela nás zpět s papírkem, kam závěr vepsala.
Po cestě jsem omdlela.

Probrala jsem se na lehátku s kanylkou v ruce. Stále na ambulanci.

f„Pojďte, dám vám sondu. Půjdete na operaci,“ oznámila mi suše sestřička. (vypadala spíš jako nepodařený bratříček)

Dala mi košili, která spolehlivě fungovala jen zepředu a jen kousek pod pás.

Pak mi začala šroubovat do nosu hadičku, která měla prolézt až do žaludku, při čemž mi rvala pod nos kelímek s vodou přikazujíc: „Pijte si!“

O to jsem se způsobně snažila, ale zvracela jsem u toho. „No, co to děláte?“ vrčela.

Pokouším se tě, kozo, pobavit tím, že ti ukážu svůj žaludek. Vydrž, už bude venku, běželo mi hlavou.

Snažila jsem se jí pak přerývaně sdělit, že to prostě nejde, že to strašně bolí, že se snažím, ale že to neumím zastavit. Že tu hadičku vyzvrátim.

„Sonda se přezvracet nedá, má milá!“ obořila se na mě naštvaně. 

V následujících několika minutách jsem ji přesvědčila, že umím přezvracet tu zatracenou věc, kterou se mě důsledně snaží udusit. Naštěstí přišel ten hodný pan doktor.

Z posledních sil jsem mu se zbytky ironie navrhla: „Ať mi to ten chlap vyndá z toho nosu!“ a ukázala jsem na tu sestru. Lékař usmál.  

„Tak to paní vyndejte, zřejmě sondu nesnese,“  řekl ten anděl a já, ač v nedůstojném oděvu, dílem mokrá a dílem poblinkaná, jsem spokojeně opět omdlela.

Jako by oddělení bylo z jiného světa

kNa operačním sále jsem se na chvilku probudila. Stál tam tým lékařů jako z filmu.

Humor, příjemná atmosféra, milý přístup, špičkové vybavení… div, že mi před usnutím nezpívali sborem ukolébavku.

„Budeme vás operovat laparoskopií,“ vysvětlil mi ten drahoušek doktor, co už jsem ho znala.

„A až se probudíte, budu tam s vámi, abych vám vyndal tu hnusnou sondu,“ řekl a ještě ukázal na jinou paní v bílém.

„Tohle je uspávačka a teď vás pošle do limba,“ zavtipkoval.

„Dobrý den,“ usmála se mile.

„Dobrý den, vyslankyně samotného Hypnose, mívám dost divoké sny a také hodně mluvím, kdybych se převracela, nebo sebou mrskala, tak se omlouvám,“ zavtipkovala jsem také a stihla jsem jim ještě oznámit, že mám za krkem jakýsi pražec. Byla to jen halucinace z injekce před narkózou.

Naprosto mě uklidnili a měla jsem k nim plnou důvěru.

Snad jen to jídlo

Rovněž na JIP bylo útulno a doktor splnil, co slíbil. Hned, jak jsem otevřela oči, vytáhl mi z nosu tu věc.

Po celé další čtyři dny na normálním oddělení jsem se měla dobře. Personál, sestry, lékaři, na nic z péče ani přístupu si nemohu stěžovat.

Snad jen jídlo.

Chápu ovšem, že po operaci tohoto druhu nemohu očekávat k obědu husí stehno. A tak jsem se smířila s polévkou, kterou bylo možno klidně podávat nitrožilně. 

Neměla ani barvu, ani chuť, ani vůni.

Nemocniční strava je holt výtečná dieta. Doma jsem musela přemlouvat váhu, aby něco ukázala. Čtyřicet jedna kilo – reklama na koncentrák.

Moje v té chvíli o čtyřicet kilo těžší sestra se nechala slyšet, že odchází, aby se dobrovolně uchýlila do špitálu, když všechny diety, které už pět let zkouší držet, nezabraly. „Jak jsi to, hernajs, udělala s těma střevama?“

To kdybych věděla, jak si člověk udělá uzel na střevě… Co ještě nevím, je, jak je možné, že ambulance v nemocnici je ve srovnání s oddělením tak naprosto odlišné pracoviště.  

Zbývá ještě uvést, kde to bylo. Chirurgická ambulance i oddělení fakultní nemocnice Bulovka v Praze.

O své vlastní zkušenosti se můžete dnes se všemi podělit na redakce@zena-in.cz

Reklama