tMnoho názorů za život upravíme s ohledem na informace, které k nám přicházejí. Je dobře umět opravit své stanovisko, protože slovy klasika „Kdo nikdy nezmění názor, miluje sebe víc, než pravdu“.

Existenci energie Ďábla jsem odmítala, dokud jsem ho neviděla…

První, co jsem si řešila, byl model extrému. Nejenže se na nás valí ze všech stran, ale doslova o zem se mnou praštila kniha „Kladivo na čarodějnice“, kterou jsem si přečetla v souvislosti s intenzivním pocitem, že mě někdy někdo utopil.

Pochopila jsem a v plné míře jsem si uvědomila, jak nebezpečné je odevzdat svoji duši a slepě následovat jakoukoli myšlenku s absencí vlastního názoru. Jak rychle lze masy připravit o rozum i svobodu.

Otřes z knihy mě hodil do modelu, kdy jsem všechno, co hlásala církev,  pokládala striktně za výmysl, mající jeden jediný cíl: STRACH A POSLUŠNOST.

Ani náznakem mě tehdy nenapadlo, že to, co dělám, je prakticky něco podobného na ruby. Naštěstí jsem se brzy vyléčila.

Dostávám odpovědi i rady

Mám obrovské štěstí a jsem nesmírně vděčná, že dostávám velice brzy zpátky své modely chování a hlavně myšlení. Ač to není pokaždé příjemné, rozhodně je to nesmírně výchovné.

Pokud se mi někdo tam seshora, nebo i zezdola, samozřejmě jen obrazně, protože je to vlastně souběžně, snaží něco sdělit, dělá to ve chvíli, kdy nejsem schopna až tak racionálně myslet. Tedy ve stavu, kdy člověk „tak trochu spí“.

Ve stavu polobdění dostávám odpovědi na svoje otázky, informace, které potřebuji, rady a dostávám i přes prsty. Už jsem takto mluvila se spoustou entit. Daly mi hodně a hodně mi pomáhají. Jsem tomu ráda. To je ale dostupný model pro každého, kdo chce…

A seš namalovaná!

Bylo to období v mém životě, kdy jsem veškerou svoji pozornost otočila směrem k dobru, Andělům i osobě Krista. Tak nějak jsem žila v domnění, že orientací na dobro eliminuji všechno zlé.

Mým heslem a svatou vírou tehdy bylo „že ďábel není“, že je výmyslem církve jako strašák, mající za úkol dostat lidi do podoby stáda ovcí, tetelícího se strachem z ohně pekelného. Dost často jsem o tom mluvila. Vím, co jsem tehdy cítila.

Měla jsem pocit, že stojím pevně na jedné straně, že není možné mě dostat na tu druhou, odmítala jsem ji a byla přesvědčená, že to tím mám absolutně srovnané. Dnes vím, jak jsem byla vedle.

Přišlo to zase ve stavu, kdy si člověk myslí, že spí.

Stála jsem v kuchyni a zezadu na mě mluvila moje máma. Její hlas bych poznala, nepotřebovala jsem se otáčet a přesvědčovat se. Řekla: „Za všechno zlo na tomhle světě může ten tvůj Kristus!“ neotočila jsem se. Proč taky, mámu přece znám!

s„To není pravda, mami. Proč tohle říkáš?“ Snažila jsem se jí oponovat, ale neustále do mě hrotila. Pořád a pořád. Začalo mě to unavovat a chtěla jsem, aby to skončilo. Ale ona ne a ne. Nakonec jsem se už unavila natolik, že abych se jí zbavila, řekla jsem:

„Tak jooo, jasně, máš pravdu, je to tak a už mě nechej!“

V ten moment se její hlas změnil a ozvalo se:

A SEŠ NAMALOVANÁ! A JAK SNADNO!

Tak strašně jsem se lekla, že jsem se probudila. Nevěděla jsem, co mám dělat. Odříkat Otčenáš? Nevzpomněla jsem si na jediné slovo, byť jsem ho před tím uměla. Musela jsem si ho napsat, přičemž jsem dvakrát zlomila tuhu! Do rána už jsem neusnula.

Napřed jsem si myslela, že je to v pytli, že teď se stane něco hrozného. Popřela jsem Jeho existenci a on mě dostal. Pak jsem začala uvažovat.

Co by z toho měl? Proč by to dělal? Vzpomněla jsem si na ovce, o kterých jsem mluvila. NEJSEM JAKO ONI! A pak mi to došlo. Žádné drama. Výchovný pohlavek to byl!

Vzala jsem z Tarotu kartu Ďábla a vsunula si ji za zrcadlo.

„Ok. Už to chápu, příteli. Jsi mazanej, ale dík. Nejsem vzor ctnosti a je snadné podlehnout iluzi. Dám si bacha.

Tohle nebylo o NĚM, bylo to o mě! To já jsem přece povolila a bylo to z lenosti. Uvěřila jsem představě, jela jsem po povrchu a zpronevěřila se vlastní pravdě.

Nikam mě netahal, šla jsem sama!

Podruhé mě znova vychoval

Bylo to v době, kdy jsem tohle téma také řešila. A to sice v kontextu s JEHO podobou. Hodně jsem přemýšlela, pokud na sebe tahle energie vezme nějakou podobu, jak to asi vypadá.

Poznamenána ilustracemi z historických knih, různými obrazy a vlastně modelována představou jiných, vytvořila jsem si obrázek, ne nepodobný tomu vašemu.

Zase mě něčemu přiučil ve „spánku“.

Byla jsem před svým domem a někam jsem šla. Byl tam také. Hovořil ke mně a já s ním mluvila jako s někým, s kým vlastně uvolněně žertuji a jehož model sice nesdílím, leč ctím jeho existenci a nemám s tím problém.

Už nevím, co jsme si říkali, ale nic vážného to nebylo. Bylo v tom hodně nadhledu, sarkasmu, ironie a špetka černého humoru. Byl to ale jen hlas.

To, co jsem k němu cítila, je asi jako když se bavíte s někým, kdo třeba šije rubáše. Víte, že je to potřeba, ale rozhodně nemáte potřebu ho následovat. Vy jste tady a on je tam. Hotovo. Proto jsem se nebála.

Pak se chystal odejít a mě napadlo, že si odpovím na otázku.

pl„Jak vlastně vypadáš?“ zeptala jsem se. „Umím být pro Tebe hezký,“ řekl.

To jsem trochu nepochopila a zasmála jsem se. A tak mě zase něčemu naučil. Uviděla jsem ho.

Viděla jsem lidský plod ještě nenarozený. Celý červený. Jako když nějaké mamince prosvítíte bříško silným červeným světlem.

Usmál se. Překvapil mě, ale nevyděsil.

Proč ta podoba? Prostě nic není jen nevinné, jen čisté a jen bezpečné. To jen my se necháváme unášet svými představami a hlavně přejatými modely. Jen povrch věcí k uvědomění nestačí a zažitá pravidla nejsou univerzální pravdou.

Potřebujeme obojí

Nikdo nám tak nedokáže naservírovat vlastní chyby a prohřešky jako On. Neurčuje ale náš směr. Děláme to sami.

  • Andělé jsou tu, zdá se, proto, aby nás pohladili, poradili nám, podpořili nás a ochránili. Pomohli vyléčit rány, usnadnili cestu a dodali víru v úspěch. Jde od nich naděje, síla, teplo, dobro a láska. To je laskavé a pečující.
  • On je tu zřejmě od toho, aby nás vychovával našimi neřestmi a abychom pochopili, že každá mince má dvě strany. A i když si ji otočíme tou správnou k sobě, což je dobře, ta špatná tím nezmizí - zůstává dole. Je naší součástí a kdykoli může být rázem navrchu.

Tyhle dvě energie spolu nesoupeří, jak se nám předkládá. Ony se doplňují a jsme to my, kdo je žije.

Pokora, víra, láska, pochopení, tolerance, ochota naslouchat, odvaha, obětavost, soucit…

Sobectví, zaslepenost, závist, msta, nenávist, strach, lhostejnost, lež a slabost …

To všechno je v nás. Jsou to lidské vlastnosti. A naše jsou i rozhodnutí, preference a cesty, které si vybíráme. Naše je i vina - není JEHO.