Romaně je pětačtyřicet. Nedávno se začala cítit hodně unavená, na kůži se jí udělala nepříjemná svědivá vyrážka a trápila ji enormní žízeň. Když začala více doplňovat tekutiny, žízeň neslábla, jen to ženu nutilo k častějším návštěvám toalety. Nakonec se k únavě a vyrážce přidalo i nevysvětlitelné hubnutí, které Romanu skutečně vyděsilo. Ano, domnívala se, že ji postihla nějaká zhoubná nemoc, o těch se přece říká, že k nim právě takové záhadné ubývání na váze patří. Pár dní váhala, ale po několika bezesných nocích, kdy se jen převalovala na lůžku a jedna hrozná představa střídala druhou, se rozhodla zajít k lékaři a podstoupit nějaká vyšetření. "A nesmírně se mi ulevilo, když mi doktor řekl, že jde o počínající cukrovku neboli diabetes," popisuje, jak reagovala na sdělení diagnózy. Nutno ovšem říci, že doma jí naopak pořádně zatrnulo - prostudovala si totiž letáčky a brožurku o své nemoci, aby vědala, na co se ptát, až příště půjde do ordinace. Při první návštěvě totiž dostala pouze nějaká dietní doporučení s tím, že za týden proberou její situaci zevrubněji.

Nyní vsuvka: Romana má diabetes II. typu, ten, který se vyvíjí během života a k jehož vzniku krom zdědených dispozic jednoznačně přispívá nezdravý životní styl, konkrétně nadměrný příjem energie a nedostatek pohybu. To vše zhoršuje schopnost těla zacházet s hormonem inzulinem, který jinak řídí mechanismus krevního cukru. Cukrovka jde ruku v ruce s obezitou, lze dokonce říci, že dříve nebo později tahle nemoc dostihne každého člověka, který váží více, než by měl. Právě tímto typem nemoci trpí naprostá většina diabetiků, více než 90 procent. Jen pět až sedm procent má tu pochybnou čest s diabetem I. typu, který vzniká nejčastěji v dětství a který se neobejde bez píchání inzulinu či jeho přísunu pomocí inzulinové pumpy. Tento vzácnější typ nemoci bývá důsledkem nějaké autoimunitní poruchy a člověk za ni nijak nemůže.

Řeč statistik je přitom šokující: v zemi žije už skoro třičtvrtě milionu diabetiků, a lze proto říci, že nemocí trpí přinejmenším každý desátý dospělý člověk. "Diabetes II. typu se většinou objevuje po padesátce, ale zaděláno na něj bývá mnohem dříve," vysvětlil internista Milan Kvapil, předseda odborné České diabetologické společnosti. Diagnózu "cukrovka" lékaři ročně sdělí padesáti tisícům lidí. A očekávají, že nemocných budem valem přibývat, jako ostatně ve všech vyspělých zemích. Diabetes II. typu je totiž typickou nemocí z blahobytu. "Dá se říci, že nejvíce hrozí lidem, kteří snadno přibírají na váze a naopak obtížně hubnou. Jsou to potomci těch, kteří byli ideálně vybaveni na dobu hladomoru, kdy dokázali výborně využít každou přijatou energii, ale dneska je to spíše na obtíž," vysvětluje doktor Kvapil.

A Romana je typickým pacientem. Od mala spíše oplácaná, v posledních letech už rovnou obézní. Stejně jako její rodiče, ostatně u jejího otce cukrovka propukla už dávno. Na její nemoc se navíc přišlo přece jen později, než by bylo nutné - patřila do rizikové skupiny, a kdyby si nechala průběžně měřit hladinu cukru v krvi neboli glykemii při preventivních prohlídkách, na které bohužel nechodila, lékař by vznikající diabetes objevil ještě v době, kdy by ženě nezpůsoboval vůbec žádné viditelné obtíže a zkrotit ho by bylo ještě snazší. Podle Milana Kvapila vzniká diabetes asi deset let od doby, kdy už je cukru více, než je záhodno, do doby, kdy už se začnou projevovat výše zmíněné příznaky, které Romanu přivedly do ordinace.

"Musím říci, že jsem koukala, co všechno mi moje nemoc může způsobit! Ukázalo se, že mi hrozí oslepnutí, potíže s ledvinami, nebo dokonce jejich selhání, otoky, otlaky, potíže s kůží, v nejhorším případě i amputace končetin," vyjmenovává Romana možná rizika, s nimiž ji lékař posléze seznámil. Dobrá zpráva pro ni byla, že pokud bude dodržovat dietní opatření, zhubne a začne se více hýbat, tyto hrozby se zmenší a cukrovka ji nemusí ještě hodně dlouhou dobu omezovat. Na druhou stranu zvýšená hladina cukru v krvi, což je vlastně základní projev nemoci a který je důsledkem špatného hospodaření těla s inzulinem, i přes veškerá režimová opatření poškozuje organismus, a tak se cukrovka po deseti patnácti letech většinou alespoň bez nějakých komplikací neobejde. Většinou také časem přestává stačit léčba pouze úpravou stravy a pohybem, je nutné začít brát antidiabetika a někdy si i lidé s diabetem II. typu musí píchat inzulin. 

Reklama