Přečtěte si text Heleny Pelikánové a její rozhovor s maminkou čtyř dětí. To poslední porodila doma. Do nemocnice nechtěla.
Nedávno proběhla v mnoha médiích téměř štvavá kampaň proti domácím porodům. Stalo se, a ne poprvé, že se domácí porod bohužel „nevydařil“. Při porodu buď děťátko zemřelo, nebo zůstalo trvale poškozené. Ano, to se opravdu stalo, a asi nejen jednou. To se stává i při porodech klasických, tedy těch nemocničních, jen se o tom tolik nepíše, nediskutuje a není jim věnováno tolik mediální pozornosti jako těm „alternativním“.
O mnoha domácích porodech, kdy vše dopadlo dobře, všichni aktéři zůstali živi a zdrávi, o těch jsem četla jen velmi málo. Já sama se nepřikláním ani na tu stranu, ani na tu druhou. Jsem zastáncem svobodné volby matky a jejich blízkých. Jsem matka dvou dětí, které přišli na svět klasicky - v porodnici, ten první před devatenácti lety byl příšerná zkušenost především z chování zdravotních sester. Ten druhý před devíti lety bohužel také - o chování primáře porodnice, ve které se mé druhé dítě narodilo, by se dal napsat celkem solidní horor.
Mám několik kamarádek, které se rozhodly pro příchod svého dítěte využít domácí tedy přirozené prostředí. Jednou z nich je Zuzana Pavlová, 38letá tlumočnice, maminka čtyř dětí, která žije na statku na Berounsku. S partnerem Ivanem Fejfarem se společně rozhodli pro domácí porod (do vody - speciálního porodního bazénku) jen za přítomnosti porodní asistentky. Zeptala jsme se na její pohled na celou věc a její odpovědi Vám nyní předkládám:
Vaše čtvrté dítě Johan Eliáš Fejfar se narodilo doma, vaše starší děti - Šimon, Hedvika a Helenka se také narodily doma?
První tři děti v letech 1997, 1999 a 2000 jsem rodila klasicky v porodnici. Všechny porody proběhly hladce a celkem rychle. V té době jsem nepřemýšlela o tom, že to jde i nějak jinak, že by to mohlo jít i šetrněji jak pro mě, tak pro dítě.
Mezi dětmi a Johánkem je větší věkový rozdíl, v této době jsem měla možnost setkat se s různými skupinkami lidí, kteří navštěvují různé semináře a vzdělávací programy, např. i rodinné terapie, a jelikož se tam dost často řeší i téma porodu a následný pobyt v porodnici, chtěli jsme se tomu u Johana vyhnout.
Také jsem na toto téma přečetla mnoho knih. Kniha, která mě v tomto ovlivnila nejvíce a nejsilněji, byla od Fredericka Leboyera – Porod bez násilí. Tam jsem to pochopila asi nejjasněji.
Přejděme k samotnému porodu, jaký to byl prožitek?
Myšlenka, že by to už mohlo opravdu začít, přišla v půl sedmé ráno. Pokud to jde, spíme venku, tehdy jsme také spali venku. Vzbudila jsem partnera, ale zatím jsem nic neříkala, čekala jsem, co bude. Přitom jsem ještě poklízela, aby bylo čisto, a připravovala se, kdyby to tedy vypuklo. V 8 hodin jsem došla pro partnera, který úplně jako náhodou nešel do práce, protože mu nebylo dobře. Pak už jsem to nějak věděla, že je to ono, přece jen po třech dětech... Před devátou mi odtekla voda, partner byl právě u koní, tak jsem zavolala asistentku a začali jsme připravovat bazének, zapůjčený od kamarádky. V 9.45 asistentka dorazila. V půl jedenácté jsem šla do bazénku a Johánek se narodil v 11.15.
Porod tedy proběhl hladce bez jakýchkoliv nemocničních praktik a medikamentů?
Bez jakýchkoliv medikamentů, naprosto přirozeně bez pozorování personálu z porodnice, žádný klystýr - ani nebyl potřeba (během porodu jsem neměla ani nutkání se vyprázdnit), bez holení, partner byl celou dobu při tom a pomáhal…
V bazénku s 20–25 centimetry vody, porodní poloha vkleče. Johánek do vody ale vůbec nepřišel, asistentka ho ve vodě jen omyla. Následně jsem si do bazénku i s dítětem lehla, bylo to moc příjemné, půl hodiny po porodu se porodila placenta samovolně bez většího tlaku, pupeční šňůra se hned nepřestřihla, dali jsme ji do mísy a nechali spojenou asi půl hodiny, než dotepala, pak jsme ji přestřihli.
Asistentka ji prohlédla a shledala v pořádku. Můj partner, Johánkův táta, zakoupil strom, hrušku, a pod ni jsme placentu zakopali.
Šlo vše hladce, nebo jste se s něčím museli poprat?
Všechno šlo hladce, natržení bylo nepatrné. Oproti porodnici jsem byla ráda, že si můžu nahlas zafunět a pohodlně si ulevit, to jsem v nemocnici potlačovala, aby na mě nekoukali jako na hysterku, ani jsem tam na to neměla chuť.
Jak spolupracovala rodina – hlavně partner (sám otec tří dětí, Johánek je první společné dítě Zuzky a Ivana)
Ivan v tom měla jasno dřív než já, chtěl to tak.
Co na to ošetřující lékař – gynekolog?
Gynekoložka mi nechala svobodné rozhodnutí, sice mi říkala, abych v případě jakéhokoliv problému ihned volala doktora, ale nebylo to potřeba.
Připustili jste si, že by se mohlo vyskytnout něco nepříjemného, nějaké riziko… nějaký problém?
Byla jsem přesvědčená, že to všechno dopadne dobře. Kdybych myslela na nějaké možné komplikace, bála bych se, že si je tím do života postavím. Johan je v podstatě neplánované, ale vítané dítě.
Ještě než jsem byla těhotná, asi tak před dvěma lety, se mi dostala do ruky kniha Koncept kontinua, shodnou okolností jsem byla i na přednášce autorky Joan Liedloff, která tuto knihu představovala.
Tato kniha mě svým posláním utvrdila v tom, že svobodný porod, který je uskutečněn v přirozeném prostředí a podle všech nejlepších představ matky, je tím jediným možným začátkem k vychování šťastného, vyrovnaného a spokojeného člověka. Dnešní doba totiž před intuici a instinkty do popředí staví intelekt, a tím dochází k mnoha pochybení v našem lidském vývoji.
Pokud je to ještě vývoj a ne pomalá sebevražda...
Nový komentář
Komentáře
já jsem po porodu málem vykrvácela,lítali kolem mě 4 doktoři-takže doma by skončilo mimčo bez maminky.To bych radši snesla pár nepříjemných slov atd,než riskovat takovou věc.
kobližka — #56 Co by mohly chtít? Normální lidský přístup a ne například ponižující poznámky, že "nám zase přišla rodit nějaká sedmnáctka, to zas bude" (bylo mi 21 a byla jsem vdaná) nebo velice bolestivé předporodní vyšetření, které stejně nebylo k ničemu, mladý začínající doktor polohu stejně nevyšetřil. Nebo den po císaři, kdy jsem polykala prášky bez toho, že bych je mohla zapít, nikdo nebyl ochoten podat mi vodu. A syna jsem 2 dny neviděla, to na psychické pohodě taky nepřidá.
Asi budu mít jiný názor, ale doma bych nikdy v životě nerodila, mám za sebou jen jeden porod a to se smutným koncem(syn měl vrozenou brániční kýlu). Jinak co se týče chování doktorů, porodních asistentek a sester tak vše naprosto v pohodě, chovali se ke mě po celou dobu velice hezky. Na porod mám pěkné vzpomínky, bohužel pak už to jsou vzpomínky horší.... Paní měla velice velké štěstí, že porodila zdravé dítě a měla porod bez komplikací! Přeji jí, aby jí synek přínášel jen radost!
haluška — #65 Měla jsi štěstí
kobližka — #64 práveže to miminko je krásne, len tá farba sa mi nejako nepozdáva. Možno je to tým, že porovnávam tie moje, ktoré sa na svet dostali pomerne rýchlo. Moje pôrody trvali tak maximálne 10-15 minút. Na klystír a holenie nejako nikdy čas nezvýšil.
haluška — #63 Všimla jsem si toho taky,ale netroufla jsem to napsat,abych někoho neurazila.Někdy miminka po porodu nebývají nejkrásnější,ale za pár hodin je všechno pryč.
buď sú tie fotky zle nafotené/svetlo-tieň/, ale miminko sa mi nezdá práve po ľahkom pôrode.Namodralé dlane, tvár okolo pusy a na druhej fotke i čelo, to sú známky nedostatku kyslíka, alebo sa mýlim. Moje pôrodnicové čerstvé miminá nemali ani jedno takúto farbu.
Souhlasím, že je to každého věc. Ale nelíbí se mi argument, že porod nevydaří a děťátko buď zemře nebo zůstane postižené - stává se to i v porodnici - doposud s tím souhlasím - ano stává se to nejen při porodu doma, ale i v porodnici. Ale chtělo by to taky statisticky srovnat - při kolika porodech se to stane doma a při kolika porodech se to stane v porodnici a zohlednit celkový počet porodů doma a v porodnici. Tak nějak si myslím, že porodnice z toho vyjde líp.
Eliana — #58 Přidávám se k těm, kdo nezažily žádný drastický přístup vládců porodnic - aspoň při porodech v Liberci (1985, 1987, 1995). Pnížení a hnusný přístup jsme zažila při odběru plodové vody v Ústí v roce 1995, to jsem pochopila, o čem se mluví, když se na tohle stěžuje, ale ty 2 dyn jsem tam přežila. Všechny 3 porody jsem měla bezproblémové, žádné komplikce nebyly - přesto bych si nikdy netroufla rodit doma. Možná je za tím mé původně zdravotnické vzdělání a vědomí, co by se mohlo stát, možná jen strach, že bych to nezvládla, každopádně kdyby se některé z mých dcer rozhodla pro domácí porod, snažila bych se jí to vymluvit.
Eliana — #58 Elianko,snad se od revoluce za těch víc jak 20 let přece jenom v porodnicích něco změnilo.Nastoupila nová generace zdravotníků a doktorů,jsou jiné netušené možnosti,ale je pravda,že všechno je o lidech.V každé nemocnici,na každém oddělení visí práva pacientů,kde je zakotveno i právo na stud a možnost odmítnout toho kterého zdravotníka třeba při nějakém zákroku a to se týká i mediků.Já jsem svoje děti odrodila ještě před revolucí,nevěděla jsem,že bych mohla chtít něco jiného,lepšího,následky nemám já ani děti a nakonec těch pár dní se to v té nemocnici dá vydržet.Není to napořád.Za týden jdu domů a snažím se na všechno nepříjemné zapomenout.Já přeju všem maminkám,aby se těšily ze svých miminek.
Syna jsem porodila v porodnici U Apolináře v r.1986 a nemůžu si stěžovat vůbec na nic.Je to "jen"o lidech a jejich přístupu.
...no, bohužel vládci porodnic a jejich postoj k ženám rodičkám je stále tragický a stále s e s tím nic neděje...jen pár drobných jiskřiček, ale jinak neznám kamarádku či známou či příbuznou, která by řekla, jo, bylo to v pohodě, sestry milé vstřícné, necítily jsme se poníženě, když nám grupa studentů koukala na choulostivá místa, přestože jsem si to nepřála a proč rodit pohodlně, když to jde dělat nepříjemně a náročněji, aby si to žena lépe pamatovala...kamarádka měla těžký porod, když konečně na hodinu zdřímla, budila ji přimářka, že potřebuje podepsat nějaký canc papíru, že si přinesla své toaletní potřeby.....
kobližka — #56 Nevím, co by mohly chtít víc, ale ony to vědí a pořád o tom mluví, jak špatné to v porodnicích je. Vůbec nejsem proti tomu. Ať se konečně definuje standard a ať si každý zaplatí nadstandard dle libosti. Když se narodil syn, byla tam se mnou maminka, která si pořád stěžovala na to, jak špatně s ní zacházejí. Oni s ní nezacházeli špatně, zacházeli s ní stejně jako s námi ostatními. A to bylo špatně. Měli se k ní chovat jako ke královně, protože ona PORODILA a stala se Matkou. Tento typ žen bude nespokojený vždy.
Altamora — #55 Nechci působit nějak natvrdle,ale co proboha by ještě mohly rodičky v nemocnicích chtít víc?Mají možnosti nám nedostupného vyšetření,rodí za asistence partnera,v sedě,v kleče,v bazénku a já nevím v jakých ještě pozicích,mají možnost rodit v přítmí nebo při hudbě,kterou si samy zvolí.Mají neomezené možnosti návštěv,mají miminko po celou dobu u sebe s možností ho ihned ukázat rodině,mohou používat vlastní hygienické potřeby,posílají mm svých ratolestí a jdou v případě,že jsou bez komplikací třetí den domů.Nevěřím tomu,že ještě dneska si nějaká sestra dovolí křičet na rodičku.Nic z toho jsme neznaly a odrodily jsme.Přeju dnešním maminkám všechny tyhle výhody.
Suzanne — #40 Mně nevadí, že někdo chce rodit doma. Nechápu to, neudělala bych to, ale kdo chce kam, ... Co mi vadí, je to, že svém svatém nadšení dehonestují lékaře a zdravotnický personál v porodnicích. A pak se toho chytí nemyslící osoby ( tom mém odstrašujícím příkladě to byla dokonce absolventka VŠ
), které přijmou za svůj názor, že doktoři jim chtějí ubližovat, a odmítají slyšet názor, že v jejich případě je moudřejší jet do porodnice rovnou, bez pokusu rodit doma. Ani to, že někdo měl dva porody bez problémů, neznamená, že třetí může být jiný. Moje babička i maminka měly třetí porod těžký, i když první dva byly bez problémů. Určitě by se dalo hodně udělat pro to, aby podmínky v porodnicích byly lepší, určitě lze uvažovat i o ambulantních porodech. Jenže pořád jsou tu lidé, kterým všechno připadá špatné, jsou prostě "citlivější", nic pro ně není dost dobré, prostě musejí remcat za každou cenu. Ať si mají svůj nadstandard, ale za své peníze a bez možnosti otravovat myšlení ostatních lidí.
enka1 — #52 no jo, pivo!
A co teprve šampaňské!!!
enka1 — #52 no,když budeš mít suché sirky na rozdělání ohně,nebo budeš umět křesat (křesadlo na heslo...),tak n aohni to pivo uvaříš.Ale ne pro mě,já nemusím...
kobližka — #51 Suzanne — #50 Pivo se dá vařit i bez elektřiny, že?
Suzanne — #50 Jsme prostě kofeinové otrokyně.....
kobližka — #49 No právě! Všechny ty katastrofické příběhy beru s rezervou, dokud nepřijde myšlenka na kafe