Foto: Shutterstock
„Miruška byla vždycky děsně šťastné dítě. Pořád se usmívala, vymýšlela lumpárny, byla upovídaná. Teď ji ale vůbec nepoznáváme. Už pár měsíců je na ní vidět, že není zcela ve své kůži. Přisuzovali jsme to pubertě a hlavně fyzice a chemii, které jí ve škole vyloženě nejdou. Na podzim jsme jí na ně zařídili doučování a doma se s ní také pravidelně učíme, z čehož ovšem nemá vůbec radost. Každou chvíli se kvůli tomu hádáme, když se jí do studia nechce. Takže to často vypadá tak, že ona křičí, my křičíme a vyčítáme, jak je nevděčná, když si naší pomoci neváží,“ svěřuje se maminka Kamila. Nedávno ale tohle běžné dohadování se skončilo jinak.
Mirka se namísto odporu schoulila do postele a začala plakat. Když jí pak maminka přišla domlouvat, uslyšela větu, že které jí zamrazilo. „Mirka se slzami v očích zamumlala do polštáře, že by bylo ze všeho nejlepší, kdyby na tom světě nebyla, že ji stejně nikdo nemá rád a všechno dělá špatně. Pak už jen tiše plakala. Žádné vztekání se jako obvykle. To u ní nebývalo zvykem. Musím říct, že z té chladné odpovědi mi bylo všelijak,“ přiznává Kamila, kterou v tu chvíli nenapadlo nic jiného, než situaci trochu odlehčit. Dceři řekla, aby nepřeháněla, že snad nebude hned tak zle. Jde o pouhou jednu hodinu učení se denně, z čehož není potřeba se hned hroutit. Dcera se ale nevzchopila. Dokonce ten večer nepřišla ani na večeři.
„Manžel mě uklidňoval, že jde jen o pubertální výlevy, ale já na to musím pořád myslet. Fakt mi v té chvíli připadala tak nějak vzdálená a cizí. Teď se sice zase učí, ale chodí jako tělo bez duše. Dokonce ani s kamarádkami si nepíše, prý se spolu pohádali. Nevím, co si s ní počít,“ zoufá si Kamila.
Rady pro rodiče dětí se sebevražednými myšlenkami shrnula psychoterapeutka Radka Liebezeitová z Linky bezpečí.
Vaše reakce může být rozmanitá. Určitě vás ale nenechá klidnými. Typický je úlek, strach nebo dokonce vztek, a dokonce i odpor. To se pak může projevit i ve sdělení, které z vás vystřelí rychlostí blesku: „Tak to si můžeš zkusit!“ (Nebo si doplňte svoji variantu, když se do situace vžijete). Jakkoli vás tato věta zasáhne, vaše reakce je důležitá. „Mlčeti zlato“ je doporučení, kterým v danou chvíli nic nezkazíte. Všechny komentáře podobné výše uvedenému, nechte nevyslovené a chvilku počkejte, než odezní první vlna emocí. Zhluboka se nadechněte a než cokoli řeknete, zvažte své další kroky. Ty mohou vypadat následovně.
Začněte tím, že se pokusíte zjistit, co prožívá: „To, co jsi řekl*a, mě opravdu vyděsilo. Můžeš mi prosím říct, jak to myslíš?“ Jestliže dítě začne mluvit, nepřerušujte ho, ani když máte sebe lepší komentář nebo opačný názor a chcete ho vyvrátit, obhájit. Nechat dítě mluvit, a to i když to může být těžké poslouchat. To je váš úkol, který je na celém rozhovoru obtížný. Mlčet a poslouchat.
Buďte trpěliví a nechte ho vysvětlit, co se děje, co ho stresuje nebo rozčiluje. Tento rozhovor není jen o nalezení rychlého řešení, ale o vytvoření důvěry, aby dítě vědělo, že k vám může přijít, když se cítí zranitelně. Vyberte vhodné místo a nechte mu tak dlouhý prostor říct, co potřebuje, jak je potřeba.
Po tom, co dítě řekne, co potřebuje (jakkoliv je monolog dlouhý nebo krátký) je čas vyjádřit své pochopení a respektovat názor bez toho, abyste ho hodnotili. Výsledkem může být pocit, že dítě není souzené nebo nepochopené.
Poté přijde čas na vaše otázky. Doptávejte se konkrétně, abyste zjistili, v jaké fázi dítě je a co mu myšlenky spouští. „Kdy tě to napadá?“, „Za jakých okolností?“, „Stává se ti to často?“ „Pomáhá ti na to něco?“, „Můžu ti v tom nějak pomoct?“, „Co bys potřeboval, aby bylo jinak?“
Také vaše reflexe má zde své místo. „Mrzí mě, že tohle zažíváš. Po tom, co jsem se dozvěděl*a víc, tomu rozumím (pokud je to pravda). Jsem opravdu moc rád*a, že mi o tom říkáš. Muselo to stát docela odvahu, říct mi to. Jsem rád*a, že jsi se o to podělil*a.“ „Je pro mě důležité vědět, jak se cítíš a chci abys věděl*a, že za mnou můžeš vždycky s čímkoliv přijít.“ To je ocenění a podpora vaší důvěry. Zároveň vyjadřujete, že berete vše, co v rozhovoru padlo, vážně.
Rozhovorem bezmoc slábne. Ze společného povídání mohou vzejít možnosti, které dítě dříve nenapadlo. Dostavit se může také úleva, protože rozhovorem a pojmenováním potíží a myšlenek dochází k uvolnění napětí a tím pádem také k úlevě. Rozšíří se pohled na problém a tunelové vidění (což je stav, kdy dítě nevidí jinou možnost) a bezmoc může ustoupit.
| V roce 2023 zaznamenala Linka bezpečí meziroční nárůst hovorů s tematikou sebevražd o 33 %. |
Co nedělat?
Naopak se vyvarujte bagatelizování nebo ironických reakcí jako „Přestaň přehánět“ nebo „Nedělej si legraci z vážných věcí.“ Také se vyhněte výčitkám nebo trestům. Takové reakce mohou dítě ještě více uzavřít a posílit jeho pocit nepochopení.
Jestliže jste se do této situace dostali a reagovali jste jinak, než je popsáno v tomto článku, například zlehčením situace, „To určitě, na to nemáš odvahu“ nebo znehodnocením „Prosím tě nevyhrožuj tady…“, neházejte flintu do žita. Podobné reakce často vyplývají ze strachu o dítě a úleku. Proto je takováto reakce vlastně přirozená. Navázat na rozhovor tím, že tuto možnost berete vážně, můžete i nyní. Můžete se k tématu vrátit a zeptat se znovu. Nově, se zájmem a pochopením a třeba i vysvětlením, z jakého důvodu jste původně reagovali tak, jak jste reagovali.
Kdy vyhledat pomoc?
Pokud dítě v minulosti již mluvilo o sebevraždě, bylo hospitalizováno, je krátce po propuštění nebo pokud cítíte, že se jeho duševní stav zhoršuje, neváhejte vyhledat odbornou pomoc. Konzultace s psychologem může být cenná nejen pro dítě, ale i pro vás jako rodiče. Rodičovská linka je tu pro vás i bez dlouhé čekací lhůty. Můžete kontaktovat krizová centra nebo vyhledat terapeuta třeba online.
|
Radka Liebezeitová je psychoterapeutka a vede svoji soukromou psychoterapeutickou praxi. S Linkou bezpečí od roku 2016. Pracovala, na telefonu, v e-mailové poradně, ale také jako lektorka ve školách. V posledních letech ji můžete znát z podcastu Linky bezpečí Na tenké Lince, jehož je autorkou. Edituje také blog a od roku 2022 se věnuje prevenci v rámci Linky bezpečí. |
Zdroj informací: respondentka redakce, Radka Liebezeitová – blog Linky bezpečí
Nový komentář
Komentáře
Myslím, že známky jsou poslední, o co tu jde. Holka je nejspíš šikanovaná a dusno doma jí dorazilo.
No jo no, zjevně dcerunka neni žádnej génius, tak se matka bude muset smířit s tim, že místo chemie a fyziky se bude poflakovat po venku, místo slušný práce bude spravovat metalový fórum a místo budování kapitálu si vybuduje geneticky diverzifikovanej chov nemanželskejch parchantů. A na internetovejch diskuzích pak bude po čtyřicítce blouznit, jak po ní jedou mladý žlutý kluci.
Dobrá motivace je najít dceři na doučování pěkného a chytrého kluka. Nebude chtít vypadat před ním hloupá a bude se na doučování těšit ( a strojit ). Nejhorší je, doučovat své děti sami.
Už tak rodiče prudí kvůli pořádku, učení, oblečení, jídlu, kamarádům.... To už je na jednoho puberťáka moc. K nám přišel před pololetím Emin kluk, že bude mít asi jednu dvojku, tak se ho ptám, a co, vaši šílí? Ne, že rodiče jsou v klidu, ale aby se s ním nerozešla Ema. To jsem teda hleděla, ale řekla jsem, že ne. Nakonec měl samé a prý se bude víc učit.
Vím, jak mi bylo v hodinách matematiky, fyziky, chemie. Vydřela jsem si sice slušné známky, ale ten šílený stress mě taky ničil. Rodičům jsem to ani neříkala. Ta holčina má známky špatné a nestačí na ty předměty. Pokud nepropadne, pořád je to dobré. Netlačit na ni tolik, jestli na to hlavu nemá, nepomůže jí ani doučování......i když......vzpomněla jsem si na svého syna, který na střední málem propadal z chemie. Ne a ne si to spravit. Shodou okolností byla u nás návštěva, učitelka fyziky i chemie. Sedli si spolu ke stolu, ona mu to vysvětlila jaksi tak, že nastal obrat a už to pochopil. Záleží na učiteli, jak to podá.
Nechápu proč když jste si všimli, že není ve své kůži proč jste se nesnažily najít příčinu toho všeho?? To je tak těžké zajímat se o potřeby a starosti dítěte?? To je těžké zajít k odborníkovi když si nevíte rady?? Jasně, že je dítě v depresi když jediný zájem je škola a jen škola..... Já mám 10ti letého syna a když vidím, že je smutný nebo ho něco trápí, tak se mu snažím pomoct, ano sice jeho starosti souvisí, že se mu nedaří v nějaké online hře a hned ho to trápení přejde i bez mé pomoci, ale i tak se zajímám a snažím se....
No tak, když holce učení nejde, tak nejde. To ani nevykřičíte ani nevyvztekáte. Vidíte na ní jen chyby, tou hlavní její chybou je, že jí nejde matika a fyzika. Tak se smiřte s tím, že nemáte génia. Ostatně genialita pro třetí tisíciletí už je dávno vyčerpána jinými. Víte, co říkal examinátor u našich maturit: Když se to narodí, je to to nejúžasnější na světě. Říkáte si, nový Smetana, Einstein, v nejhorším Němcová, pak to vyroste a vy zjistíte, že je to blbé po vás. Tak si uvědomte, že nejste ani vy ani váš manžel géniové a prostě holka je normální, i když se - podle vás - špatně učí.
Křičte na ji, vybírejte, říkejte, ať nepřehání. Vy jste rodiče jak ze špatného filmu. Nevíš, co máš dělat? Volej o pomoc, těch linek, kde se poradit, je dost. Šikana ve škole vás nenapadla, Einsteini? Holka možná zažívá problémy jak ve škole, tak doma a možná se schyluje k tragédii, tak Kamilo, zapni mozek a začni makat na psychice dcery jinak, než ječením a vyčítáním, kterak si puberťák neváží toho, že s tebou sedí hodinu nad učebnicí. Má holka koníčky, chodí někam ve volném čase za něčím, co ji baví? Nebo jsou její dny jak přes kopírák, tedy škola, doučování, ječení a vyčítání?