Přečtěte si prázdninový romantický příběh, který k dnešnímu tématu zaslala čtenářka Pegonela. Jak dopadla opuštěná Linda, když při výletu na borůvky našla propast...

Následují povídku zaslala čtenářka Pegonela. Vúráví příběh ze života, jak sama píše...

Vážení,

velice ráda si píši povídky ze zážitků svých i svých přátel. Proto také znám dost podrobností ze života svých kamarádek a ty nejzajímavější si jen tak pro potěšení ukládám.
Nejhezčí romantické příběhy nakonec píše sám život.

Tímto zasílám jeden z příběhů a budu doufat, že se i Vám bude líbit. Přeji příjemný den a mnoho věrných a spokojených čtenářů
a jsem s pozdravem

Pegonela

Léto

Je středa krátce po poledni a Linda se už nemůže dočkat na víkend. Pojede s Honzou na borůvky. Domluvili se v pondělí. Linda miluje borůvky a ráda je i sbírá. Honza miluje borůvkové koláče, ale donutit ho nasbírat pár modrých kuliček je téměř nadlidský úkol. Ale v sobotu konečně pojedou. Jana, kamarádka z kanceláře, byla na nich už před týdnem a s manželem nasbírali 6 litrů. Ona se svým přítelem Honzou jezdí celé tři roky, co se znají, na houby, protože ty Honza rád sbírá, chodí na výšlapy, protože Honza rád chodí po kopcích a také bruslí. Ale nikdy spolu vlastně nedělali to, co dělá ráda Linda.
„Lindičko, fotněte mi to, prosím, dvakrát.“ Vyruší Lindu vedoucí z přemýšlení. Už aby byly tři odpoledne a ona byla se svým Honzou...
Odpoledne se vyřítila na chodbu paneláku ihned při prvním zazvonění. Vlepila Honzovi velkou pusu, popadla kabelku, houkla na mámu, že se vrátí až večer, a už sbíhala schody dolů. Honza ji mlčky následoval. „Kam půjdeme? Můžeme jít k rybníku, mám plavky a je ještě pořádné vedro.“ Švitořila a už mířila k cestě, která vedla k rybníku na kraji města. „Dneska ne, potřebuji s tebou mluvit.“ Řekl Honza. „U vody si popovídáme.“ Usmála se Linda a vůbec si nevšimla Honzova zachmuřeného obličeje.
U vody ze sebe strhla oblečení a pištící vběhla v plavkách do osvěžující vody rybníka. „Pojď taky.“ Volala na Honzu. „Nemám plavky.“ Zavolal neochotně. Ale ona věděla, že zvláště v létě nosí značkové boxerky, které jsou od plavek k nerozeznání. Přemluvila ho a on neochotně vcházel do vody. Zaplavali si, lehli na břeh rybníka a Linda se vrátila k jeho slovům: „Cos mi chtěl, zlatíčko?“ „Víš,“ soukal ze sebe Honza neochotně „nezdá se ti náš vztah jako přežitek?“ „Jaký přežitek?“ Nevěřila Linda vlastním uším. „Miluji tě. A ty? Máš mě přeci rád?“ Zeptala se nejistě. „No to jo, ale už to není jako na začátku. Začínám se nudit.“ Tak on se nudí! Celé tři roky dělá vše, co baví jeho, neohlíží se na své vlastní potřeby, jen aby mu vyhověla. A pán se nudí. „Nedávno jsem potkal jednu holku, byli jsme na diskotéce...“ „Tak tys mi zahnul?“ Vyštěkla Linda už plačtivě. „Ne, nezahnul. Myslím ale, že bychom si měli dát pauzu. Jsme moc mladí na to, abychom se vázali. Víš, třeba ta holka. Byla s ní sranda a... je úplně jiná než ty.“ „Lepší?“ „Nevím, jiná.“ Tak Honza jí dává kopačky. Ani neví, proč se ještě blbě zeptala: „Tak na ty borůvky nepojedem?“ „Víš, Jana, tak se ta holka jmenuje, slaví narozeniny a pozvala i mě. Promiň.“ Natáhla šortky, tričko přetáhla na ještě mokré plavky a chvatně odcházela. Tak rychle, aby neviděl slzy, které se jí leskly na tvářích.
Když přišla domů, vyluxovala ledničku a lehla si s čokoládou před televizi. „Už jsi doma, Lindi? Stalo se něco?“ Ptala se maminka, která nahlédla do pokoje. „Ne, mami, nic. Jsem nějaká unavená. Zítra máme v práci uzávěrku, tak jsem přišla dřív. Půjdu brzy spát.“
Ale nespala. Plakala do polštáře a žmoulala žlutý balónek s obličejíčkem smajlíka, který dostala od Honzy pro štěstí zhruba před rokem.
Ráno u snídaně k ní přišla maminka, podívala se jí do tváře a s obavami v hlase se zeptala: „Lindi, nemáš horečku? Nevypadáš dobře.“ To ona ví taky, že nevypadá dobře. Vždyť se s ní právě rozešel kluk, s kterým chodila zatím nejdéle ze všech kluků. Jenom zakroutila hlavou: „Špatně jsem spala, to ta dnešní uzávěrka.“ Pak ještě máma nakráčela do kuchyně s plastovým kyblíkem: „Ten si můžeš vzít v sobotu na ty borůvky.“ „Uvidím, mají prý být bouřky, tak nevím, jestli pojedeme.“ Lhala Linda.
Dny se táhly, noci Linda proplakala, ale postupně se se situací smiřovala. Třeba na ni někde čeká jiný, a možná mnohem lepší kluk. A v sobotu na borůvky pojede. Nenechá si výlet zkazit. Máma upeče koláč a ona jí bude pomáhat. A bude mlsat drobenku a máma ji bude hubovat. Vyčistí si v lese hlavu.
V sobotu ráno, vyzbrojená plastovým kyblíkem a dvojitou svačinou, máma myslela i na Honzu, vyšla s báglem na zádech před dům. Máma se sice ptala, proč ji Honza nevyzvedl u nich doma, ona se ale vymluvila, že by měl zacházku a sejdou se až na nádraží. „Víš přeci, jak si Honza rád pospí.“ Řekla ještě na vysvětlenou.
Vlak si vesele pobrukoval, ale Linda měla černé myšlenky. K jejich zaplašení se zakousla do chleba se salámem, bohatě namazaného máslem. Půjde-li to tak dál, odnese rozchod s Honzou kily navíc. Znepokojeně pozorovala útlé zápěstí, pak ale mávla rukou a s chutí se zakousla do svačiny pro Honzu.
Vyšla čtyři kilometry od nádraží na známé místo, kde sbírali borůvky s bráchou a rodiči už když byla malá. Jak dlouho tu už nebyla? Přinejmenším ty tři roky, co chodila s Honzou...
Chata nedaleko byla zrekonstruovaná. Houpačky před chatou vystřídaly moderní prolézačky a tam, kde si s bráchou kdysi stavěli na písku bábovky, dnes mají výběh malé kozy kamerunské. A těch borůvek... Před polednem už měla půl kyblíku. Později odpoledne byl kyblíček zcela plný. Přiklopila ho víkem a zašla se ještě podívat k blízké propasti. Její brácha vždy strašil mámu, když chodil až na její okraj, kam byl vstup zakázaný. I ona se tam občas odvážila. Byl zde krásný pohled na dno propasti. Ona ale měla strach z výšek a po chvilce běžela zas k mámě. Dnes přelezla zábradlí, dělící propast od stezky pro turisty. Šla až na krajíček propasti, kde si sedla do trávy. V tu chvíli jí pípl mobil, přišla jí SMSka. Psal Honza: „Promiň. Honza.“ Proč se jí ještě připomíná? Copak nestačí, že jí dal kopačky kvůli holce, co poznal nedávno na diskotéce? Vytáhla z kapsy tepláků balónek s obličejíčkem smajlíka a rozplakala se. Plakala dlouho na kraji propasti a docela se jí ulevilo. Když pak vstávala, aby se včas vrátila na nádraží, vyjel jí žlutý míček z ruky. Skutálel se asi půl metru do propasti. Smějící se obličejíček se na ni pitvořil. Lehla si, aby ho rukou vylovila, ale nedosáhla na něj. Postavila kyblík s borůvkami a opatrně natáhla nohu směrem dolů. Ucítila kámen, na který se chtěla postavit a vylovit neposlušný míček. V tu chvíli k ní přiskočil brýlatý pihatý kluk v kostkované košili a bez jediného slůvka na vysvětlenou ji popadl v pase a táhl zpět. „Zbláznila ses?“ Křičel na ni. „Nech mě!!!!!!!“ Dala se Linda do hysterického řevu. „Copak tě život přestal bavit?“ V tu chvíli jí došlo, že ten kluk ji běžel vlastně zachránit. Chudák, myslel si, že chce spáchat sebevraždu a skočit do propasti. Zajímavé, to ji vůbec nenapadlo. Přestože jí bylo mizerně, šáhnout si na život ji ani ve snu nenapadlo. A v tu chvíli se dala do smíchu. Teď byl překvapený zase kluk.
Když pak seděli na horské chatě a pili kafe, vysvětlila klukovi, že jí do propasti něco spadlo. Neřekla co, aby nevypadala divně, a balónek zůstal na kraji propasti. „Já tě pozoroval, jak brečíš a pak, když ses chystala tam vlézt... Skutečně jsem myslel, že chceš spáchat sebevraždu.“ Řekl Marek. „Tak tys mě vlastně zachránil. Teď za mě máš zodpovědnost. A já nemám, čím se ti odměnit. Nechceš chleba se salámem?“ Podala klukovi druhou svačinu. „A co budeš mít ty?“ „Ta vlastně ani není moje. Byla pro mého kluka, s kterým jsme se rozešli ještě dřív, než jsme stihli zajet na borůvky.“ Rozdělili se o svačinu a Linda ani nedomyslela, co dělá, když Marka pozvala na borůvkový koláč.
Přišel hned druhý den, v neděli. To máma s tátou jeli na návštěvu k bráchovi a Linda byla sama doma. Nechtěla ale Marka hned zvát do bytu, proto vzala kabelku a do ruky krabičku s pár kousky koláče, který předem nachystala a šla ke dveřím. Jen tak ze zvyku přihodila do kabelky sáček s plavkami. Tahala je sebou celé léto, protože milovala plavání a někdy nečekaně při procházce zamířila k rybníku. Prošli se městem a když zjistila, že Marek má stejné úmysly a v kapse šortek má pytlík se svými plavkami, zamířili k rybníku. Přeplavali ho spolu tam a zpátky a dlouho si povídali na břehu. Když přišla domů, máma s tátou už byli po večeři. „Kdes tak dlouho byla? Příště, až uvidím Honzu, řeknu mu, ať tě netahá po nocích.“ Vyčinila jí maminka. Musela jí říct, že s Honzou už nechodí. „A s kým jsi byla tak dlouho do noci?“ Vymluvila se na kámošku a zmizela ve svém pokoji. Máma jí přinesla talíř s večeří, kterou nesnědla. Necítila hlad. Začínala se opět zamilovávat. Honza s ní nikdy nepřeplaval rybník. Nebyl tak dobrý plavec. A když plavala ona, neměl o ni ani strach. Chodil kolem a ji ani nesledoval. Když jí to bývalo líto, řekl, že ví, že je dobrý plavec. A Marek plaval s ní. A chtěl ji dokonce zachránit, když si myslel, že chce skočit do propasti.
Linda s Markem začala chodit a po pár letech se vzali. A brali své děti na borůvky do míst, kde možná ještě dnes leží na dně propasti žlutý míček s obličejíčkem smajlíka.

Pozn.red.: Text neprošel jazykovou korekturou.

Téma dne 4. července 2011: Prázdniny jsou tady!

Tentokrát nechávám příspěvek plně na vás, milé čtenářky. Můžete posílat...

  • ... fotku,
  • úvahu,
  • báseň,
  • příběh,
  • hádanku,
  • no, zkrátka cokoli.

Jediný spojovací prvek vašich příspěvků, nechť je dané téma, tedy PRÁZDNINY! Za svůj příspěvek získáte trochu čtiva na dlouhé prázdninové večery: Sharon Osbourneová, Pomsta (vydalo nakladatelství JOTA) a průvodce Kudy z nudy - Nejlepší výlety v Čechách , na Moravě a ve Slezsku (vydalo nakladatelství CPress).

Příspěvky posílejte nejpozději 4. července 2011 do 15.00 hodin na redakční e-mail...

pomstakzn

Reklama