Čtenářka Yveta: Jak se žije s Američanem?

Když se mísí dvě kultury, může dojít k různým problémům. Proto se většinou nedoporučují manželské svazky párů, v nichž každý pochází z jiného národa nebo etnika. O podobných věcech jsme už několikrát psali, tentokrát se nám poštěstilo udělat rozhovor se zajímavou Češkou, básnířkou a spisovatelkou Yvetou Shanfeldovou, která si vzala Američana.

Jak jste se dostala do Ameriky?
Do Philadelphie jsem přijela studovat klavír na Curtisově institutu. Ze začátku mi v Americe bylo těžko, pořád se mi stýskalo, anglicky jsem neuměla a hlavně jsem ještě ve dvaceti letech byla příšerně neohrabaná a stydlivá. V Philadelphii jsem musela opravdu makat a snažit se, taky jsem se dlouho rozkoukávala a docela se i trápila, a jednoho dne mi to najednou šlo líp. Viděla jsem, že mě baví mít kolem sebe spoustu lidí, že mám najednou spoustu kamarádů, na škole a mezi sousedy, a tak. Dokonce jsem se seznámila s A. J. Liehmem, který v té době přednášel na filmové fakultě na Pensylvánské univerzitě. Bylo to tak, že jsem se jednou bavila s profesorkou violistkou, ke které jsem chodila na komorní hudbu. To jsme hráli Brahmsův klavírní kvintet. Slovo dalo slovo a ona mi dala telefon na nějakého českého novináře. Já vlastně netušila, o koho jde, to bych se mu asi nebyla ozvala. Hodně jsme si pak vídali, na koncertech, na škole i u nich doma a paní Liehmová vařila svíčkovou. Taky jsem Liehmovi dávala číst své básničky a pak jsme se o nich dlouho bavili. Byla jsem nadšená, že je s kým mluvit česky. Nakonec jsem potkala i svého budoucího manžela, Američana, a vzali jsme se, což bylo výborně načasované. Skončila mi totiž studia a s nimi i platnost studentského víza (smích). Jsme spolu dodnes.

Takže teď žijete v Americe?
Ano, ve státě New Jersey, ten je zajímavý hlavně tím, že v něm na první pohled nic zajímavého není, takže Američani si z něj rádi utahují, i ti, co v New Jersey žijí. To víte, samá dálnice, obchodní centra, průmysl. Ale i lesy a moře. No, nakonec přece zajímavosti: Princetonská univerzita, Edisonovy laboratoře, město Newark, hrozně chudé, průmyslové, svérázné. V Camdenu žil básník Walt Whitman, který je tu taky pochovaný. Žijeme v městečku Cherry Hill, je tu příjemně, hodní sousedé, spousta kamarádek.

Máte tři děti - vychováváte je po česku, nebo po americku?
Asi jsem laxnější než české maminky, bohužel to jinak neumím. Naše tři dcery jsou naštěstí hodné. Kamarádky a sestřenky mi v Česku vyprávěly, jak jejich děti skládají zkoušky na střední školu a ty nervy okolo toho. V Americe je úroveň zřejmě nižší, snaha je spíš přitáhnout na školu všechny náctileté. To rodičům jako jsem já poněkud zjednodušuje život. Ale holky jsou hrdé, že jsou po mámě Češky, a nejstarší vystudovala Anglo-americký institut v Praze, takže v Česku žila tři roky.

Jsou nějaké americké zvyklosti, které vám nesednou?
Nesedí mi se doma nezouvat nebo naopak chodit bosá, jako jediná z rodiny chodím doma v trepkách. Taky nesnáším zázvorové pivo, lékořicovou sodovku, toastový chleba a zdejší cukrovinky, protože chutnají jak z umělé hmoty.

Když se řekne typický Američan, koho si představíte? Manžela?
Nevím. Jestli něco takového vůbec existuje, řekla bych, že to je někdo, kdo se celý život ptá a hledá takové ty životní hodnoty, pochybuje, že vůbec někam patří, a přitom zlobí, do všeho kafrá a sám se donekonečna „předělává“.

Co je na Američanech nejkomičtější?
Asi to, jak jim nejdou cizí jazyky a jak jim připadá, že každý, kdo mluví s cizím přízvukem, musí být vzdělanější než oni. Takže to mám v tomhle ohledu úplně prima (smích).

Jaký je rozdíl mezi publikováním v Čechách a USA?
No v jazyce, samozřejmě (smích). Ne, ale teď vážně: Jelikož je Amerika tak obrovská, panuje tu docela tuhá hierarchie kolem toho co, kdy a jak vydat. Tak třeba bez literárního agenta se s vámi redaktor z knižního nakladatelství ani nebude bavit. A prozaická prvotina musí být román, ne povídky. Ty jen později, to jako za odměnu? Moc to nechápu. Na druhou stranu možností je víc, to zas tím, že je to tak velká země. A vydavatelé rádi vidí, když se spisovatelé za sebe sami perou, když tak trochu otravujou.

• Soutěž: Vyhrajte novou sbírku Yvety Shanfeldové Místo nedělí!

Takže první věc, kterou jste v Americe vydala, byl román?
Ne, knížku jsem v Americe nevydala. Nějak se nemůžu přimět k tomu, abych si začala hledat agenta.

Klavír, básně, scénáře... co jste vlastně všechno v umělecké branži vyzkoušela? A co vám „chutná“ nejvíc?
S tím klavírem to pro mě bylo spíš takové prodloužené dětství, hrála jsem proto, že si to otec přál. A trvalo mi trapně dlouho, než jsem si to přiznala, to už jsem byla dospělá a měla tři děti... Hrát klasickou muziku je pěkné, jenže co naplat, je to jen interpretace tvorby někoho jiného, i když to je třeba taky tvůrčí práce. A cvičení je otrava. Léta jsem učila a s kamarády jsme hrávali po svatbách a večírcích, abysme si nějak přivydělali. Člověk poznal zajímavý lidi. Ale nakonec jsem s tím praštila.
Psát scénáře mi taky nějak zvlášť nesedí. Kolektivní práci jsem odjakživa měla ráda, jako když jsme s kolegy hrávali komořinu, ale práce u filmu je kolektivní tak, že nakonec vůbec nepoznáte, že jste na něčem vůbec dělal.
U mě to tedy asi vždycky začínalo i končilo básničkami, bez toho zkrátka nemůžu být. Píšu je odjakživa, i to mi pomohlo se protlouct tím těžkým obdobím studia hudby ve Philadelphii. Když jsem pak studovala ve Philadelphii anglistiku, začalo mě zajímat i psaní povídek a vůbec próza.

V Čechách vám vyšly dvě sbírky, co všechno vám vyšlo v Americe?
Žurnalistické články, básně, povídky, hudební recenze a absolvovala jsem i zde nějakou tu práci pro film, jazykové úpravy a překlady i překlady poezie.

Uživí se v Americe člověk psaním?
Ano, ale ne psaním básní, to snad jen takový Billy Collins, my ostatní spíš psaním reklam, odborných textů, novinařinou, překlady. Tohle je asi všude stejné, že poezie je chudá příbuzná... Já si taky vydělávám překlady a připravuji texty jiných autorů k vydání.

Jaká je vaše nejoblíbenější vaše báseň?
Paní Alena Odehnalová navrhla tuto báseň jako nejlepší báseň roku 2008 pro brněnský rozhlasový pořad Zelený rynek, který vede Alena Blažejovská.

Cherry Hill

Na úpravné hazardní skládce se
hraje o staveniště jílového podnebí,
o cíp lesních skvrn, srn, keřů, křiků,
téru, šedi, modře, zelených výfuků,
stěn a spěchu tich.
Z parkoviště na parkoviště,
neony vlají.
Autodrom
ti potřásá pravicí, levicí;
vždy se někam jede,
racci hnízdí
podél bariér,
smích s vlky,
ve smrčí bílého nebe.
I nelidská uhlazenost je lidská,
i nezvěčnělá všednost.
Hvězdy se zhlížejí v hladinách
noci. I zde existuje noc.

_{Foto: Archiv Yvety Shanfeldové}

Čtěte také

Vzala jsem si Francouze!
Vzala jsem si Araba. Hrůza!
Omyl: Vzala sem si Cikána

Je vám Yveta sympatická? Dokázala byste se odstěhovat za hranice, nebo jste patriot? Ve které zemi byste chtěla bydlet?