Čtenářka Ula: Na apríla už necestuji.

Jednou jsem právě na 1.dubna jela do Mariánských Lázní nízkopodlažním vláčkem. Na nádraží mi ještě pomáhal při nástupu táta, který zrovna ten den měl denní službu. Počkali jsme, až nastoupí všechny Němky a pak jsme nastoupili my. Než se táta stačil v montérkách otočit, ve vlaku se zavřely dveře a rozjeli jsme se.

Apríl může být veselý, zábavný, ale i smolný den, jako pro čtenářku s nickem Ula. přečtěte si její aprílovou anabázi v příspěvku, za který samozřejmě děkujeme

Na apríla už necestuji... Když jsem měla jenom jedno miminko, cestovala jsem vždy velice ráda. Vzala jsem si sportovní kočárek a nebyl vůbec problém vlakem, autobusem, autem či pěší kamkoliv se dostat. Jednou jsem právě na 1.dubna jela do Mariánských Lázní nízkopodlažním vláčkem. Na nádraží mi ještě pomáhal při nástupu táta, který zrovna ten den měl denní službu. Počkali jsme, až nastoupí všechny Němky (v důchodu cestují v pohraničí nonstop) a pak jsme nastoupili my.

Než se táta stačil v montérkách otočit, ve vlaku se zavřely dveře a rozjeli jsme se. Ten šok v očích našeho taťky, že s námi jet prostě nemůže, na to nezapomenu. Přemýšlela jsem, co udělat. On také začal rychle přemýšlet, že první zastávka je pět km a to tak bude asi hodinu mimo práci... no bylo nám všelijak. Nakonec se odhodlal a běžel dopředu za vlakvedoucím, aby vlak zastavili...

Tak asi po dvou km jsme měli neplánovaný výstup. Sice se všichni dívali, ale dopadlo to dobře... Táta mi pak večer ještě vyprávěl, že ten den těch radostí bylo více... ráno totiž z výchozí stanice odjel vlak bez průvodčího, a protože to byl jen osobní vlak, průvodčí byl tudíž pouze jeden. Když to „mašinfíra“ zjistil, bylo už pozdě, tak to dojel prý asi 100 km sám, ale musel z toho být strašný „průser“... znám to ale jen z vyprávění. Jednou za sto let se to prostě stane...

Ten samý den jsme dojeli do Mariánských Lázní. Asi o půl minuty mi ujel trolejbus, tak jsme vzali celou trasu pěšky.

V obchoďáku jsme nakoupila nějaké dobroty. Abych to naložila dobře na kočár, vzala jsem si od jogurtů krabici. Nevěděla jsem ale, že z boku někdo nalepil žvýkačku... Celou dobu jsem měla krabici opřenou o kočár a své tělo - když jsem chtěla platit, krabice nešla odlepit od mikiny. Vůbec. Nakonec jsem to zvládla, ale zůstal mi přímo na prsou velký flek od cizí žvýkačky. Fuj, hned jsem na tom tzv. viděla ty bacily. Každý, kdo něco podobného zažil, ví o čem píšu...

Pak jsem šla dál, chtěla se posilnit, tak jsem s naší malou vešla do restaurace... jen na polévku, protože ceny jsou neúměrně v lázenském městě vysoké a dítko (přes 1 rok) taky nevydrží dlouho... přinesli polévku. Malá strhla ubrus, polévka spadla, talíř rozbitý, všichni koukají... tak bylo po obědě, zaplatila jsem a červená utekla ven.

Ve stánku jsem si koupila hamburgra, hlady ho do sebe nasoukala, prošla si město a jela domů. Při vystupování z vlaku mi upadlo mezi koleje kolečko od kočárku. Musela jsem počkat, až vlak odjede a pak se snažit kolečko získat. Uf! Úkol splněn. Stále ale ty problémy toho dne přičítám tomu, že bylo 1. dubna a vždy si na to vzpomenu.

Hezký den.Ula

Klasický den blbec