Životem jí prošly dvě důležité kamrádky. Jedna ze školních let, duhá ze střední. První dětská čistá nevinná, druhá zraňující. Obě zůstaly vězet v minulosti a Tora už je nehledá. Má náhradu a říká: „ Za každým nickem je zase člověk. A já ty lidi mám ráda. A dávají mi víc, než za můj krátký život ti, které jsem stavěla na piedestal“.

Moje nejlepší kamarádka verze 1.0

Poznaly jsme se v páté třídě a byla z nás rázem dvojka, o které věděla celé škola. Bylo to takové to holčičí kamarádství, jaké si asi u dvou puberťaček můžete představit. Byly jsme jak siamská dvojčata a stálo to za to. Klepaly se před námi i školní záchodky, aniž  jsme měly tenkrát šajnu o významu pojmu unisex. A nikdy jsme se nepohádaly, i když jsme spolu trávily veškerý čas.

Pak jsme se jednoho dne rozprchly na střední školy. Nové prostředí, noví lidé…..Bylo to pryč a nevěděly jsme ani jak.

Moje nejlepší kamarádka verze 2.0

Trávily jsme spolu snad všechen čas na střední. Ač ona oheň a já voda, nějak nás to k sobě táhlo. Nebylo to takové jako na základce, ale v dospívání žijete tak rychle, že vám prostě spousta života a detailů  proteče skrz prsty. S ní jsem poprvé zažila pořádné kamarádské hádky a usmíření. Ona byla ten, kdo mne trpce  naučil lidem nedůvěřovat, nechávat si zadní vrátka, počítat se zradou a kalkulovat.

Věděla jsem od začátku, jak jsme jiné. Ale protiklady se přeci přitahují. Nakonec pozitiva vždycky převážila a mít nejlepší kamarádku je tak báječné….

Život počkal na maturitu a pak si nás pěkně rozfoukal bez ohledu na místo, čas či naše přání. Občas jsme se příležitostně vídaly. Buď ona jezdila k nám, nebo já jela okolo….

Změnily jsme se. Ta věta je jak kousnout do prvních ostružin. Můžete mít štěstí, když se slunce snažilo. Ale většinou vás barva zklame a trpké plody přesvědčí, že ještě není jejich čas.

Nikdy jsem to neuměla pojmenovat, ale když jsem slova našla, ulevilo se mi. Byly jsme jinde. Všechno to, co nás činilo odlišnými, nabylo s léty odloučení  ostrých hran.  Udržovat tohle přátelství mne vyčerpávalo.  Ano, protože jsem vždycky musela udělat ten krok dopředu já. A předcházet jejímu hněvu, nevoli, rozmarům. Nakonec jsem už jezdila na návštěvy jen já stejně jako psala meily.  Protože já přeci nemám páteř, krev, city, jen nesmrtelnou víru v jedno osudové přátelství.

A tak jsem dostala chuť počkat, až přijede na návštěvu ona nebo alespoň napíše.  Už je to dva roky.

Upgrade vlk samotář verze 1.1

Jo jsem naivní a s úsměvem na rtech vzpomínám na mou kamarádku ze základky. Určitě  bychom se změnily, možná i  pohádaly. Třeba ne. Nemám šanci to zjistit. Ani nevím, kde teď je. A pošťáka Ondru za ní nepošlu. Za prvé: nemám ráda pošťáka Ondru. Za druhé: věřím, že potkáme souputníky přesně v tu dobu a na tak dlouho, jak je nám souzeno.

Každopádně má druhá „kamarádka“ mne hodně opotřebila, vyškolila. Po  takové pomalé plíživé chorobě mám ještě pořád trochu deficit vitamínů. A než riskovat něco dramatičtějšího, byť by to jistě bylo vyváženo i příjemnými chvílemi, nechala jsem se naočkovat. Tak jako tak si musíte dotyčnou pustit k tělu. A to je zkrátka risk.

Instalace nejlepší kamarádky ve verzi 3.0 byla odložena na neurčito. Zatím si systém nevyžaduje její přítomnost a pracuje za podpory alternativních programů a především  online aktualizace.

Řeknete si možná, že jsem zbabělá. Že jsem se nechala slabým odvarem reality zahnat do té virtuální.

Ale kušte.  Za každým nickem je zase ten člověk. A já ty lidi mám ráda. A dávají mi víc, než za můj krátký život ti, které jsem stavěla na piedestal.

TTT

Možná je to i tím, že jste zase o pár let zmoudřela a máte priority někde jinde.

Co vy an to, milé ženy-in? je lepší mít virtuální kamrádky, než riskovat zklamání? Nebo vám „nick“ nikdy nemůže nehradit živého člověka? Jak jste na tom vy? Nemáte pocit, že kamarádek ubývá? Už se vám někdy stalo, že jste se s nějakou „rozhádanou“ kamarádkou dala zase dohromady?

Napište nám na: redakce@zena-in.cz