Dobrý den Míšo, dobrý den redakce a čtenářky. Jsem všema deseti pro uzákonění možnosti rozhodnout, jestli se trápit, nebo raději ne a vede mě k tomu vlastní zkušenost.

Můj tatínek před deseti lety onemocněl. Celé tělo mu zežrala rakovina a my pro něho nemohli poslední dva roky udělat vůbec nic. Žít nechtěl. Trpěl bolestmi, po nocích zvracel.

Později plakal.

Nakonec skončil napůl při smyslech v nemocnici na lécích. Sotva vnímal. Soucit lékařů vůči nám i jemu se mísil s beznadějí, kterou se snažili skrývat.

Chdili jsme tam denně pomáhat se o něho starat. Každý dotek ho bolel.

Kdyby se mohl rozhodnout, kdyby to mohl nějak ovlivnit, dozajista by si přál netrpět. I my bychom si to přáli.

Upřímně se přiznám, že jsem si mockrát pohrávala s myšlenkou, že ho zabiju sama. Za tu lásku a pozornost, kterou mě, sestře a mamince věnoval, když byl zdravý by si to jistě zasloužil. Ano, zní to jako paradox, ale není.

Dívat, se jak člověk nelidsky trpí a nemoci mu utrpení zkrátit, je strašné. A pokud i on sám musí muka snášet jen proto, že nemůže svobodně odejít a být nucen žít proti své vůli je ještě horší.

Takže já jsem pro.
Terezka.


A já s Tvými slovy souhlasím Terezko. Je mi to velice líto a myslím, že máš pravdu. Děkuji Ti za příspěvek a přeji Tobě i blízkým hodně štěstí a zdraví. Míša

Myslíte si i vy, že by měla změna zákona projít a člověk by měl mít právo rozhodnout, zda chce v případě vážného stavu odejít?

Své přísvpěvky a názory k dnešnímu tématu piště prosím na redakce@zena-in.cz

Čeká nás soutěž, Chcípák a Borec, vyhlášení, vaše příspěvky a nakonec ten vítězný a odchod.

Reklama