Vzpomínkou na svá dětská léta a oblékání zahájila svůj příspěvek k dnešnímu tématu čtenářka s nickem Simič. Děkujemem a vy si přečtěte, zda si ze svého „ohozu“ vzala ponaučení

Krásný dobrý den. Vždycky, když mám nějaký splín na duši nebo špatnou náladu, vytáhnu a opráším fotoalba z dětských let, listuji, vzpomínám a hlavně se vždycky pořádně a od srdce zasměju a zaručeně vyženu smutnou náladu.Ó, jak mi to slušelo třeba v první třídě! Dva culíky s beruškami, ofinu do půl čela, odstáté uši(tzv. radary),a široký úsměv od ucha k uchu s chybějícími předními zuby (tzv. úsměv úpírský). A ten ohoz! Pletený fialovomodrohnědozeleno pruhovaný svetřík po sestřenici, pod ním červený silonový (tzv.masožravý) rolák a hnědé kamaše po bratrovi. Vražedná kombinace.

Jak já jsem ty nemožné „obaly na nohy“ nenáviděla! Kolikrát jsem si je schválně polila tuší, inkoustem nebo lepidlem, jen abych se jich zbavila. Ale byly fakt nezničitelné! Doma jsem dostala výprask a šikovná maminka je (nevím jakým kouzlem) vždycky vyčistila, že byly jako nové a tudíž jsem byla nucena je nosit až do páté třídy. Ještě dnes mi při vzpomínce na tehdejší „přírodní a příjemné“materiály naskakuje vyrážka.

To naši potomci jsou na tom s oblečením nesrovnatelně líp .Výběr oblečení i materiálů je široký a bohatý. A díky konkurenci i ceny jsou docela přijatelné. Ale to se mi to mluví, teď, když můj osmiletý syn nic nenamítá proti tomu, co mu vyberu a koupím. I když jisté náznaky nespokojenosti typu: Mami, ty tepláky s medvídkem Pú jsou pro mimina, já chci maskáče!“ se už pomalu začínají objevovat.

Ty tam jsou asi doby, kdy syn s klidem nosil mikiny s vláčkem a bylo mu jedno, že má červené ponožky. Hrozím a přímo se děsím chvil, kdy si syn bude chtít vybírat oblečení sám (ovšem s mojí kreditkou v kapse).Takže já se momentálně ještě stále nacházím ve fázi: lepší šatit, než živit. V té druhé skupině: lepší živit než šatit ,se teď nachází moje kamarádka, matka 16ti letých dvojčat-slečen.

Holky ji často uvádí do infarktových stavů, když se třeba chystají ven, stojí před obrovskou skříní nacpanou oblečením a „bědují“, že nemají co na sebe. Ze slov: to je trapné, to už není in, to jsem měla včera, to je out, v tom mám velký zadek, to se nehodí k tomu a to zase k tomu, se jí zvedá tlak a oči v sloup.

Ale nakonec „bídnou“ situaci chuděrek dcer, které fakt nemají „žádné pořádné hadry“, vyřešila rázně a lišácky. Naučila holky, že nic není zadarmo, ať věci, které už nenosí, prodají v bazaru a našla jim brigádu. A za vydělané peníze, ať si koupí třeba model od Versaceho!

S pozdravem, vaše Simič.

Správně! Jen ta na ně!

Jak to máte se svými dětmi a jejich oblékáním vy, milé ženy-in? Podělíte se s námi o své zkušenosti, zážitky nebo třeba o rady, jak na to, aby se“ vlk nažral a koza zůstala celá“?

Na vaše příspěvky se těšíme na adrese redakce@zena-in.cz