Přestože téma hubnutí se nejen v našem magazínu objevuje tradičně vždy po Vánocích, tak není od věci začít s ním právě teď, nebo se alespoň dozvědět, kdo a kde nám s ním po svátcích může pomoci. Včasná prevence je lepší než léčba, a navíc - příklady táhnou. Mineralka7 vyzkoušela službu jednoho pražského klubu.

hubnuti

Bylo mi 22 let, vdávala jsem se a myslela jsem, že mi patří svět. Při výšce 172 cm jsem vážila kolem 56 kg, měla jsem krásné, smetanově bílé saténové šaty ve velikosti 38 pošité perličkami a kytici temně rudých růží. A měla jsem silné astma.

O půl roku později mi dala jedna skvělá paní doktorka vybrat - buď budu štíhlá a přidušená pomalu každý druhý den, nebo se vykašlu na postavu a začnu dýchat jako normální lidé. Dala jsem přednost léčbě. Po dvou měsících jsem vážila o 10 kilogramů víc, ale prvně v životě jsem dokázala vyjít schody do patra bez zadýchání. Do půl roku už jsem dobíhala v pohodě městský autobus, jen jsem s sebou „táhla“ navíc celkem 20 kg. Postupně jsem přestala užívat silné léky a přešla na šetrnější, ale nějak mi nedošlo, jak moc mi kortikoidy za 6 měsíců rozhodily metabolizmus; dál jsem spokojeně obědvala svíčkovou s pěti a večeřela smažený sýr s hranolkami. Projedla jsem se k poctivým 90 kilogramům, než mi konečně došlo, že když budu stejně pokračovat dál, neprojdu za chvíli dveřmi. A že ta paní v přeplněném autobuse, která mě nevybíravě nazvala „medvědicí zabírající moc místa“, bude mít pravdu.

Nechala jsem se přemluvit bývalou švagrovou a navštívila s ní hodinu aerobiku v jednom renomovaném studiu. Asi si umíte představit, jak jsem dopadla... Byly tam samé slečny ve značkových úborech vážící 30 kg i s postelí (stejně jako moje ex-švagrová), takže jsem se ve svém vytahaném triku a ťamanských teniskách uklidila do rohu tělocvičny a snažila se nebrat si osobně poznámky typu „ta to tedy dopracovala“, „já mít její zadek, tak nevylezu na ulici“ nebo „kdo sem tu socku pustil, to je nějaká charita?“. Pokoušela jsem se napodobovat kroky cvičitelky, ale povětšinou jsem se motala jako potrefená koza. Po hodině a půl jsem se sotva držela na nohou. Zatímco ostatní dívčiny vypadaly spokojeně a nabité energií, já si připadala, že melu z posledního. V šatně si chvíli špitaly, pak se ke mně jedna z nich naklonila a přátelsky mi doporučila, ať už na jejich hodiny nechodím, že se mi cvičitelka musí příliš věnovat, a je tak brzdím. Přemlouvat mě opravdu nemusela - do dneška tuto sportovní lekci považuji za jeden ze svých nehorších zážitků. Následující den jsem byla nucena vzít si v práci volno - měla jsem horečku, třásl se mi „celý člověk“ a vstát z postele představovalo nadlidský výkon. Přísahala jsem, že jestli tohle přežiju, už nikdy nebudu pokoušet osud a na aerobik mě do konce života nikdo nedostane.

Viděla jsem kolem sebe kamarádky jíst „tukožroutské polévky“ a držet „zaručené“ diety. Snídaly müsli tyčinky, tvrdě makaly v posilovnách a popíjely prapodivné drinky a koktejly, o kterých jedna druhou usilovně přesvědčovaly, že chutnají „zaručeně lépe než klasická strava“. Mlsně přitom pokukovaly po normálním jídle a doma s nechutí obědvaly nabobtnalé zrní. Každý pracně shozený kilogram pak nabraly rychle zase zpátky, obvykle ještě s přídavkem. Takhle jsem dopadnout nechtěla. Snažila jsem se najít způsob, který bude relativně pohodlný a nebude mě stresovat.

Delší dobu jsem v časopisech narážela na články o jednom klubu, kam docházejí ženy snažící se zformovat a vylepšit si postavu. Přiznávám, že mi trvalo docela dlouho, než jsem se odhodlala navštívit jednu z nezávazných seznamovacích hodin. Po zkušenosti s aerobikem jsem se bála, že tam budou zase jen samá mladá tintítka, co by se mohla převlékat v klidu za propisovačkou, a já jim budu jenom pro legraci. Ale mýlila jsem se.
Seznamovací hodina se konala odpoledne v jedné základní škole. Schválně jsem přišla s předstihem; představa, že přijdu pozdě a upoutám tak na sebe pozornost, mě děsila. Hodlala jsem být se svými více než 90 kilogramy pokud možno neviditelná, jen si tak v tichosti poslechnout, o co přesně v kurzech jde, a když se mi to nebude líbit, bez nějakého trapného vysvětlování se vypařit. Postávala jsem na chodbě před nástěnkou s vyvěšeným jídelním lístkem ze školní jídelny a snažila se tvářit co nejvíc nenápadně. Kolem mě procházely ženy a dívky všech věkových i váhových kategorií. Vypadalo to nadějně - nikde žádné nafrněné nítěnky, tak jsem se odhodlala vstoupit do jedné ze tříd, kde lektorky seznamovaly zájemkyně s obsahem kurzů.
U tabule stála na první pohled sympatická tmavovláska příjemně štíhlé postavy: „No tak, děvčata, nestyďte se a pojďte dál.“ Poznala jsem ji podle fotek z internetu, byla to zakladatelka klubu. Vyprávěla nám o vlastních zkušenostech s hubnutím a já od ní prvně slyšela, že zhubnout není jen záležitostí jídla a pohybu, ale také hlavy. Že odpírání si všeho, co má člověk rád, není cesta k trvalému zhubnutí, protože cílem kurzů není jen, aby žena byla štíhlá, ale také vyrovnaná a spokojená sama se sebou. Kurzy probíhají jednou týdně po dvou hodinách - jedna hodina speciálně sestaveného cvičení, které zvládnou i ženy ne příliš zvyklé na pohyb nebo mající nějaký zdravotní problém, a druhá hodina věnovaná povídání si o správném stravování, ale také třeba o psychologii, kosmetice, líčení... Lektorka pozvala do třídy také tři ženy z kurzu, který v té době běžel třetí měsíc. Právě se v šatně převlékly na hodinu cvičení, měly na sobě obyčejná trika a byly to úplně normální ženské kolem čtyřicítky. Podle svých slov zhubly za tu dobu všechny tři - od 2 do 6 kilogramů, vypadaly spokojené a hrdé na to, co už dokázaly. Co jsem slyšela, mě nadchlo. Hned na místě jsem se přihlásila do příštího běhu kurzu a raději jsem ho rovnou i zaplatila, abych měla o důvod víc na něj dorazit.

Zítra se dočtete, jak to v takovém klubu chodí, jak se tam Mineralka7 cítila a hlavně, jestli zhubla...

Čtěte také:

Nehubněte samy!