Čtenářka Milena se s námi podělila o dva příběhy, týkající se talismanů, které u sebe měla v nejdůležitejších obdobích svého života.

Dobré ráno redakce,

Posílám malý příspěvek k dnešnímu tématu. První talisman jsem měla na střední škole, byla to taková malinká kožená botička ve tvaru sandálky, kterou mi uděla můj brácha na vojně před tím, než jsem šla maturovat. Jestli jsem odmaturovala kvůli svým schopnostem a nebo díky té botičce, to je mi dodnes záhadou, protože když jsem stála na potítku, tak profesor němčiny si všiml, že něco svírám v ruce.“Co to máte?“ Zeptal se mě. „Nic,“ odpověděla jsem, „ale no tak, ukaže mi to, nějaký tahák?“ „Ne prosím“, a rozevřela jsem úplně mokrou a zpocenou dlaň, ze které vypadla malá kožená botička od bráchy. Profesor se pousmál a řekl mi, že něco podobného mu vytvořil i jeho syn, toho času také na vojně. Tehdy to asi bylo takové zpestření vojáků v dlouhé chvíli, že si z kousků kůží dělaly různé malé dárečky
Maturitu, včetně obávané němčiny, jsem zvládla úspěšně, ale botičku jsem bohužel někde ztratila.

Další talisman, na který nezapomenu, je borová šiška. Bylo to o několik let později, byla jsem už vdaná a čekali jsme s manželem první dítě. Měla jsem rizikové těhotemství a tak jsem už dva měsíce před porodem musela být v nemocnici. Bylo to nekonečné čekání, ale už se pomalu blížil datum termínu porodu. Manžel za mnou často jezdil, rodit jsem měla v polovině září, tehdy bylo krásné a teplé září, chodili jsme s manželem často na procházky do nemocničního parku, ve kterém rostly borovice. Manžel se najednou sehnul a podal mi takovou krásně vytvarovanou borovou šišku. „To máš pro štěstí, aby to už bylo a aby to moc nebolelo.“ Asi dva dny na to, týden před plánovaným termínem mi najednou praskla voda a děťátko se hlásilo na svět. Šup na sál maminko. V rychlosti jsem si ještě strčila z šuplíku do dlaně borovou šišku. „Co to proboha máte v té ruce?“ Vyjela na mě sestra, „dejte to sem, to nemůžete mít na sále“. „Sestřičko,prosím Vás, ale nevyhazujte ji.“ Podívala se na mě jako na blba a šišku někam odnesla.

Když mě přivezli zpátky na nemocniční pokoj, dožadovala jsem se po borové šišce. Sestra se na mě podívala jak na blba podruhé, ale šišku mi přinesla, nevyhodila ji. Byla to ta samá, to jsem poznala. Druhý den přišel manžel na návštěvu. Byl šťastný, že má syna a že jsme oba v pořádku. „A pomohla Ti ta šiška?“ Zeptal se, když ji viděl na stole. „To víš, že pomohla, celou dobu jsem ji držela v ruce“, zalhala jsem. Mám ji dodnes (22 let) i když už je celá sloupaná a zdeformovaná a borové šišce se moc nepodobá, vždy si na ty procházky před porodem vzpomenu.

Milena

pozn.red. text nebyl redakčně upraven

___________

Děkuji za milý příspěvek k dnešnímu tématu. Pokud za prvním dítětem následovalo ještě další, tak u toho mohl manžel borovici rovnou zasadit. To by bylo talismanů.:)

Pěkný začátek týdne

Saša

Téma dnešního dne 27. června 2011 zní: Máte svůj talisman?

A podotázky jsou

  • Ochraňuje Vás?
  • Věříte v jeho kouzlo?
  • Kdy jste dostala svůj první talisman?
  • Měla jste jich více?
  • Který nejraději?
  • Jaký to byl?
  • Od koho a proč?
  • Máte dodnes nějaký talisman?
  • Mají talismany i vaše děti?
  • Pokládáte funkci talismanů v životě za důležitou, nebo spíš jen za úsměvnou záležitost?
  • A tak dále a tak dále.

Ať už funguje síla a moc talismanů a amuletů pouze v našem podvědomí, a nebo se chováme opatrněji a obezřetněji právě proto, že je máme, cítíme se díky nim dobře naladěni, bezpečněji, je dobře že existují, že byly „vymyšleny“… A určitě se u řady z vás také nachází, a já už se na vaše „kouzelné“ příspěvky moc těším.

Pište na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz

Jedna z vás od nás obdrží i tajemný dáreček: Knihu o bezesporu magickém herci Petru Čepkovi: Petr Čepek - Talent a osud, dále takovou polomagickou knihu Učitelkou v Peru a nádavkem malý redakční talismánek: andělíčka s ochrannými křídly - pro štěstí.

darecek