Vtipně, s nadhledem, ale i s láskou dokázala čtenářka s nickem lleennaa popsat i tak vážnou situaci, jako je porod, ba dokonce i následné poporodní komplikace. Ale všechno ustála a odměnou jí i jejímu manželovi byla krásná holčička. Viz foto.

Říká se, že ať už je těhotenství jakékoliv, při prvním styku matky s dítětem zafunguje chemie zvaná mateřský cit. U všech mých kamarádek to tak bylo. Nechápu. Hodiny bolestí, křiku, litry potu, klystýr, nastřihnutí, poslední zatlačení, prcek vyleze na svět a hurá, dítě pláče, matka pláče, otec se sesouvá k zemi.
U nás byl porod taková menší komedie. Jak jinak.
Vyvolání začalo na první máj, lásky čas. V ten den jsem se procházela po nemocniční zahradě v sexy modrém plášti o dvě čísla větším, v zimních ponožkách a cpala jsem se tyčinkama. Můj muž marně hledal rozkvetlý strom, aby mě mohl políbit. Když se zadařilo, vytkla jsem mu, že kdyby byl co k čemu, začneme vyvolávat už dávno a cpaní prášků do něch míst mě mohlo minout. Ne, on se bál, že ublíží malé. Moje hláška: ses bál, že ti ho chytne a nepustí? se ho malinko dotkla, ale při té představě jsme nakonec oba dostali záchvat smíchu. Noc byla dlouhá, střídala jsem svou postel se sprchou přes chodbu. Spolunocležnice a rodička se ráno divila, že jsem stále 2v1 a odkráčela si porodit. Na snídani jsem lupla piluli, ovšem na vyvolání a jiným koncem než-li ústy, oběd jsem strávila na prohlídce. Když jsem zastihla sestřičku, jak mi odnáší z pokoje polévku, myslela jsem, že po ní něco hodím. Břuch nebřuch, běžela jsem si zachránit kus žvance. Snědla jsem dvě lžičky polévky a myslela na to, jak se mojemu daří v práci. Ten den nastupoval na nové místo, které jsem mu moc přála. Najednou lup, voda odtekla. Letěla jsem za sestřičkou, co mám dělat, že si nejsem jistá, jestli je to plodovka nebo měla malá perfektní trefu na můj močový měchýř (nebylo by to poprvé, už jsem tak rodila na městě v osmém měsíci).
Sestřička mě poslala na pokoj, ať nepanikařím, pak přišla a řekla mi maminko, už rodíte. Opravdu? Kdo by to byl řekl, od včerejška, jaký div.
Volala jsem mojemu, ten samým nadšením, že jsem začala rodit přes jeho zákaz (měla jsem to vydržet až do konce jeho pracovní doby) nevěděl, zda-li má jet taxikem nebo to stihne pěšky. Přijel, uviděl mě stále v kupě a přes celou chodbu zabručel: co mě honíš, když jsi ještě celá? Nehoďte pak po něm židli...
Pak už to šlo celkem rychle. Během šesti hodin jsem stihla obvolat kamarádky, že už rodím, vyčerpat svůj slovník sprostých slov, poškrábat stěnu nehtama, prokousnout mojemu krk a vykloubit palec.
Malá přišla na svět po půl osmé večer. Byla malinko fialová, ale krásná. Už ten den jsem cítila, že s ní nebudou žádné problémy. Byla klidná, ani neplakala. Sestřička si ji odnesla zvážit, změřit. Nikdo nečekal, že se v mém drobném těle bude ukrývat takový macek (to bylo před tím řečí, jak bude malá mrňavá a ono to mělo 3,6 kg). Můj mě hladil po vlasech a povídá mi, že má pro mne jednu úžasnou zprávu. Já že jakou, mám to za sebou? No to ne, ale už nemáš břuch. Po odpovědi procezenou mezi zuby: a dlouho mít žádný nebudu, se celý sál rozesmál.
Pak už to byla sranda, placenta nechtěla ven, přetrhla se na dvě půlky, začala jsem krvácet, nevypadalo to dobře. Mojeho jsem poslala za malou, ať je u ní a pak se začala modlit. Moc si toho nepamatuju, můj říkal, že byl najednou plný sál lidí a pak sestřička zatáhla žaluzie. Když mě uspávali, měla jsem počítat. Nevím, co jsem řekla, ale z pozadí jsem zaslechla smích...jak já byla ráda, že to nebylo naposled slyšet někoho se smát.
Vzbudila jsem se o dvě hodiny později, hladová jak bernardýn. První, co ze mne vypadlo, byla slova o anglické slanině...i slina mi tekla po tváři. Můj mateřský cit se v tu chvíli vytratil neznámo kam. Můj hlavní problém byl v tu chvíli můj prázdný žaludek...mateřské city se dostavily až doma. V klidu, bez tuctu cizích lidí, bez soucitných pohledů: teda ženská, to bylo o fous....doma jsem si v klidu nacpala pupek a pak se dostavil ten pocit zvaný mateřství.
Na vaši otázku, co jsem cítila, když jsem ji uviděla: pohodu, klid. Pak už jen přání, aby to spolu zvládli, kdybych se nevzbudila...

lleennaa

pozn. red.: text nebyl redakčně upraven

mimi

________

Děkuji za příspěvek, ve kterém jste zavzpomínala na porod své krásné holčičky, děkuji i za to, jak krásně jste popsala, co jste cítila, když jste ji uviděla. Ať vám ta pohoda a klid dlouho vydrží.

Saša

Téma dnešního (prvního letního dne) 21. června: Na ten první pohled nikdy nezapomenu

Dnešní téma je o prvním pohledu na naše děti.  Ať už na ty nedávno narozené, na odrostlejší, nebo na ty, které už rodičovské příbytky opustily. Pohled na ně však zůstává, hlavně ten první, pro mnohé nezapomenutelný.  

  • Ty čtenářky, které na ten první pohled už zapomněly, jistě svou paměť rády oživí
  • Ty, které to zažily nedávno, určitě si první pohled na jejich miminko rády připomenou
  • A ty, které to teprve čeká, těm tento nezapomenutelný první pohled ze srdce přeju

Ať už se výchova dětí podaří nebo nepodaří, ať už je dítě slušné, nebo je to malý lump, a v neposlední řadě, ať už se narodí miminko zdravé, či nemocné, první pohled - těsně po narození, ten je nezapomenutelný. Co všechno nám v tu chvíli proběhne hlavou?

  • Ty jsi ale krásné miminko
  • Ty jsi ale ošklivé
  • Ty jsi celý tatínek
  • Co tě asi v životě čeká, ty můj drobečku
  • Ty jsi mi ale dal(a) zabrat
  • Budu tě milovat a chránit po celý život
  • Konečně jsi tady
  • A nebo také nic...

Spoustu jiných dalších otázek a také odpovědí. Ty už jsou na vás, milé čtenářky. Co vás napadlo při prvním pohledu na vaše děťátko?

Pište na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz

Nejlepší příspěvek tentokrát odměníme i dětským dárkem: hrou FERDA: Hodiny a čísla

ferda

Pokud máte děti, které už hodiny znají, můžete počkat s hrou na vnoučátka, případně jí obdarovat nějaké jiné, vám blízké malé dítě v okolí.

TÉMATA:
PŘÍBĚHY