Jenom kratičký příběh ze života. Pracovala jsem coby 18tileté mládě v Masném průmyslu na Vysočině. Inu, takový podnik je hojně vyhledáván různými lidmi, policisté dělají častěji kontroly, hasiči, měli jsme družbu se SSSR a NDR - výměnnou, no a mimo jiné i některé pražské slavné osobnosti tu a tam zavítaly.
Stálicemi jich bylo několik.
Ale co to bylo za srandu, dnes by to bylo jistě jiné! Povídaly se vtipy o policajtech, i lechtivé, pití bylo až hanba, jíst v Masné továrně, jeminkote....
No, ale nikdo se ani neožral, naopak povykládali veselé příhody z natáčení, zasmáli jsme se, zazpívali nám a ve vši slušnosti a počestnosti a malinkou výslužkou nám zas odjeli....
Já, jakožto nejmladší jsem z toho houby měla, protože jsem vařila kávu, myla hrnky a dělala obložené talíře.
Aby byla čest naší továrničky zachráněna, ožral se aspoň pan ředitel a to notně. Bliklo mi v hlavě, nejsem žádná potvora, jenom ženská....Tři roky jsem marně prosila o možnost dalšího studia, marně, marně....ne a ne, nepotřebuji ho tam. A bylo.
Tu mne osvítil duch svatý. Škobrtajícího 130kilového nadřízeného jsem vcucla, no, zapotila jsem se, do své kanceláře, kroužila kolem plna sladkých slov a on mi to konečně podepsal!
Druhý den o tom sice nevěděl, dostala jsem jmen, ale školu mám!
Přijali mne, vystudovala jsem a tak, paní Simonová, Chladile, Štědrý a Vlachu vám všem moc děkuji, i když některým IN MEMORIAM.
Nežli doma "Celebritu",
radši vlezu do úkrytu,
trpět aspoň nebudu
pod ránami osudu!
Trpět něčí avantýry,
brzy vyvede mne z míry.
A já jsem zas holka skromná,
tak ho asi brzy srovnám.
On si najde "polodítě",
a já budu plakat skrytě?
Tak to tedy..., to ne, přeci!
I já umím pěkné věci...
Co bych z něho měla,
když neumí dělat?
Jo, umí, ale jenom pózy,
neví ani co jsou kozy.
Tedy tahle čeština,
docela mne dojímá,
není to přec moje vina,
že je samá homonyma.
Když umyju souseda,
tak se na něj dívat dá.
Ještě trochu přimalovat,
s Delonem ho mohu rovnat!
Jen se ale trochu stydím,
že už nějak hůře vidím.
On je sice ve věku,
ale hlavní je co v člověku!
Miliardu nakradenu,
potřebuje jenom ženu.
Zahnout se mu nepoštěstí,
to by dostal ránu pěstí.
Narazím si paruku
a jdu ho žádat o ruku.
Kaylie
Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.
Děkuji, Kaylie, za příspěvek, je moc milý a jsem ráda, že se Ti vše vyplnilo. Jo a básnička nemá chybu. Dala jsem to dohromady, jestli se nezlobíš… Míša
Dnešní téma dne je jasné:
Myslíte, že byste dokázaly pojmout za partnera člověka, kterého už vlastně znáte, třeba z rolí, které vytvořil?
Byl by pro vás problém poznávat ho i přes to, že podvědomě mu přikládáte povahu rolí?
Umíte si představit, jestli byste to zvládly?
A koho byste raději volily, herce záporňáka, nebo kladného hrdinu?
Máte snad doma takového partnera?
Nebo jste měli?
Jste takovým člověkem?
Znáte někoho známého jako obyčejného člověka v reálu?
Je problém oddělit skutečnost od iluze filmových postav?
Přeji vám krásný den a věřím, že téma vás zaujme. Je to vpravdě téma úzké, ale věřím ve vás. Své názory pište prosím na redakce@zena-in.cz
Nový komentář
Komentáře
Samík97 — #2 Jé děkuji moc, to bylo dnes potřebné pohlazení po duši, jinak jsem spíš číslo, ale neškodím....
Jsi (a byla jsi) ŠIKULKA !
I kdeže bych se zlobila, za co? Já se raději směju....
I když dnes mám nějakou depku, tma jak v pytli, přece jsem se u některých příspěvků zasmála. Díky!
A hezky se mi zavzpomínalo na lidi, kteří dbali na svoji čest (no jasně, všichni taky ne, jsme jenom lidi...)