Přestože příspěvek, který od Katky do redakce dorazil, není právě k tématu, rozhodla jsem se vám ho předat. Je důležitý…
Dobrý den,právě jsem si přečetla článek Nejsem líná, jsem nemocná! a ráda bych na něj reagovala a podělila se o svoji zkušenost.
V roce 2008 prodělala moje dcerka těžkou operaci potom co se úplnou náhodou zjistilo,že je nemocná. Měla 2,5 měsíce a ležely jsme v Brně daleko od rodiny,od známých.
Byla jsem na své problémy sama i potom co jsme se vrátily domů. Manžel mě nepodržel právě naopak. Krátce poté jsem začala přibírat na váze,přibrala jsem 9kg za 6 týdnů a všechno se mi to nahromadilo do břicha a noh. Za cca 1/2 roku jsem začala být čím dál víc unavená,mrtvěly mi nohy,bolely mě,k tomu se přidaly závratě atd.
Jelikož mám 4 děti a vytíženého manžela,který zrovna nesrší chutí mi pomáhat jsem prožívala hotové peklo,nebot' jsem se obávala,že se nedokážu postarat o děti,hlavně o to nejmenší. V očích všech jsem byla jen líná, zdechlá jak veš.atd.
Po lumbálce se mi trochu ulevilo,ale jen trochu. Mívala jsem dny kdy jsem mohla ujít kilometry a z toho jsem byla ráda když jsem došla na záchod. Lékaři mě vyšetřovali a vyšetřovali a neléčili.
Po dvou letech chození po doktorech,kdy se mi u lékaře udělalo zle, mi paní doktorka na neurologii řekla jestli nechci něco na uklidnění,odmítla jsem to a už k ní víckrát nešla. Změnila jsem neurologa a obvodního lékaře a udělala jsem velice dobře.
Nová paní doktorka mě začala léčit a jako první pátrala po příčině. Oslabená porodem a traumatem s dcerkou jsem se prostě sesypala a rozhodila si celý organismus. Dnes užívám léky a pomalu se zotavuji.
Paní doktorce Vávrové jsem strašně vděčná za její pomoc.Manžel mi nadává dodnes,nejstarší děti stojí při něm a mě drží nejmladší dcera a mamka.Zřejmě už budu muset brát pořád léky,ale důležité je že se dokážu postarat o rodinu.
Držím pěsti všem,kteří mají podobné problémy,aby se z toho brzo dostali a ti co nám nadávájí jací jsme snad jednou pochopí,že není co závidět a už vůbec o co stát. Není lenost jako lenost.
Katka
Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.
Nic si z toho nedělej, Katko. Jsi statečná a ne, že ne. Ono posuzovat druhého bez snahy zkusit se vžít do jeho stavu a pocitů, není právě známkou moudrosti a kvality ducha či charakteru.
Přejeme Ti za všechny tady hodně zdraví a optimismu. Bude zase dobře.
A až bude, popřemýšlej také, zdali člověk, který je Ti partnerem, je skutečně tím, čí život chceš sdílet. Tohle by totiž mělo být oboustranné. Být oporou člověku v nemoci pokládám ne za povinnost, ale za nejzákladnější akt lidskosti. Držíme palce. Míša.
Celý dnešní den se budeme bavit vašimi historkami a cestovatelskými úspěchy, které prosím pište na redakce@zena-in.cz.
Dnes bude ještě Borec a Chcípák, vaše příběhy a nakonec i cena pro vítězný příspěvek.
Nový komentář
Komentáře
Anai — #2 Jo, jo, těžko se prokousáváme tím, že nemocná může být i duše a naprostá většina fyzických nemocí pochází právě ze stresu a duševní nerovnováhy, že je psychického původu.
Žijeme v hektické a nejisté době, neumíme správně odpočívat, rozdělit odpočinek a práci, duševně činný člověk by měl odpočívat fyzickou aktivitou, jo to je na článek, dlouhý a ne ode mne, ale od odborníka. Ne pracovat 10 hodin denně a o víkendech, jak to vidím kolem sebe, zatímco pro jiné práce není...obojí, přepracovanost i pocit zbytečnosti je hodně škodlivé.
Když jsme u těch odborníků, psychiatrů máme strašně málo, protože dřív tam jenom strčit hlavu znamenalo naprosto se znemožnit ve společnosti.
Mám spolužáka, kdysi normálního kluka, který je psychiatr, dost se stýkáme, ale někdy nevím, zda jsem cvok já nebo on. Ale rozhodně jsme každý někde jinde...jinak si s ním pokecám, to jo, poví mi, že má depku a ještě to celé dny poslouchá, a postěžuje si a já si nesu psychiatrické problémy jeho dušičky spolu se svými domů
Úroveň lékařství u nás byla hodně na vysoké úrovni. K sousedům jezdili západní Němci a zírali, že neplatíme a naši odborníci byli ve světě vyhlášeni. Nemáte ponětí kolik takovýchto "příbuzných" ze západu sem jezdilo a tady oběhali kdejakého lékaře! U nich by se nedoplatili. Dobré, co?
Ovšem psychiatrie byla ostuda medicíny.Kdo chtěl být lékařem a neměll na to v hlavě - šel studovat psýchu. Tam nic nepokazíte. Zkusí pár medikamentů a pak vás šupne za zamřížované okno a je to, pokud člověk neměl rázné příbuzné, tak tam byl do aleluja. Tam vám dali sedativa a byli jste pěkně hodní, spali, nezlobili a bylo vymalováno. A neléčeno.
Nyní má celý národ depresi - neplatí pro ty co ji skutečně mají, ať jakoukoliv, je to něco hrozného - ale jdete k lékaři s kolenem a odnesete si AD. Dříve to byla antibiotika.
AD jsou povětšině na cosi "eee", zato je jich dost. Vyvíjí se další, jsou výborným artiklem pro Farmaceut. průmysl, nepomohou a neuškodí, až snad na výjimky. Tuším, jsme už u IV. generace, to to jede! Čím dál účinnější, neškodná a drahá...
A v tohle vše já doufám, že se změní, jak jdnou Míša napsala "restartuje se Země".
Kolem sebe vidím víc a víc lidí, co hledají pravdu a přestávají být tupým stádem.
Anai — #2 Jo, jo, těžko se prokousáváme tím, že nemocná může být i duše a naprostá většina fyzických nemocí pochází právě ze stresu a duševní nerovnováhy, že je psychického původu.
Žijeme v hektické a nejisté době, neumíme správně odpočívat, rozdělit odpočinek a práci, duševně činný člověk by měl odpočívat fyzickou aktivitou, jo to je na článek, dlouhý a ne ode mne, ale od odborníka. Ne pracovat 10 hodin denně a o víkendech, jak to vidím kolem sebe, zatímco pro jiné práce není...obojí, přepracovanost i pocit zbytečnosti je hodně škodlivé.
Když jsme u těch odborníků, psychiatrů máme strašně málo, protože dřív tam jenom strčit hlavu znamenalo naprosto se znemožnit ve společnosti.
Mám spolužáka, kdysi normálního kluka, který je psychiatr, dost se stýkáme, ale někdy nevím, zda jsem cvok já nebo on. Ale rozhodně jsme každý někde jinde...jinak si s ním pokecám, to jo, poví mi, že má depku a ještě to celé dny poslouchá, a postěžuje si a já si nesu psychiatrické problémy jeho dušičky spolu se svými domů
Úroveň lékařství u nás byla hodně na vysoké úrovni. K sousedům jezdili západní Němci a zírali, že neplatíme a naši odborníci byli ve světě vyhlášeni. Nemáte ponětí kolik takovýchto "příbuzných" ze západu sem jezdilo a tady oběhali kdejakého lékaře! U nich by se nedoplatili. Dobré, co?
Ovšem psychiatrie byla ostuda medicíny.Kdo chtěl být lékařem a neměll na to v hlavě - šel studovat psýchu. Tam nic nepokazíte. Zkusí pár medikamentů a pak vás šupne za zamřížované okno a je to, pokud člověk neměl rázné příbuzné, tak tam byl do aleluja. Tam vám dali sedativa a byli jste pěkně hodní, spali, nezlobili a bylo vymalováno. A neléčeno.
Nyní má celý národ depresi - neplatí pro ty co ji skutečně mají, ať jakoukoliv, je to něco hrozného - ale jdete k lékaři s kolenem a odnesete si AD. Dříve to byla antibiotika.
AD jsou povětšině na cosi "eee", zato je jich dost. Vyvíjí se další, jsou výborným artiklem pro Farmaceut. průmysl, nepomohou a neuškodí, až snad na výjimky. Tuším, jsme už u IV. generace, to to jede! Čím dál účinnější, neškodná a drahá...
A v tohle vše já doufám, že se změní, jak jdnou Míša napsala "restartuje se Země".
Kolem sebe vidím víc a víc lidí, co hledají pravdu a přestávají být tupým stádem.
Tvůj manžel je na zabití. A starší děti taky. Já bych asi péči o ně minimalizovala až téměř k nule. Jen ať broučci vědí, zač je toho loket. Předvedla bych jim tak línou matku, že by se nestačili divit. Nejlépe se sbalit a odjet s nejmladšími na dva týdny k mamince a doma jen nechat seznam toho, co je třeba udělat a co si mohou nakoupit. Nebo je snad žena v domácnosti otrok, ke kterému si mohou dovolit vše a který nepotřebuje dovolenou a odpočinek?
Katko, moc ti držím palce, aby jsi svou nemoc už pro vždycky zvládala nebo nejlépe úplně vyhnala ze života!
Jinak k tomu "porozumění" okolí... Ono je to těžké, co člověk nezažije na vlastní kůži, to máloko doopravdy pochopí. Manžel by tě měl podpořit a ne aby se tvá nemoc stala zdrojem konfliktů v rodině. Můj bývalý manžel byl podobný - kdykoliv jsem měla nějaký zdravotní problém, jeho zajímalo jediné - aby měl čisté prádlo, teplou večeři a neobtěžovala jsem ho svým trápením. Musíš mít v sobě obrovskou dávku tolerance, trpělivosti a silné vůle, smekám před tebou.
Kaylie — #1 Přesně tak! U nás je osvěta problémů duše naprosto na úrovni doby temna! Lidé se bojí to říct i svým nejbližším o svých psychosomatických nemocech, bohužel... bojí se říct, že vina je hlava, ne tělo, často i lékaři právě lečí na něco úplně nesmyslného.
Přeji Ti, aby Ti bylo už jen a jen dobře.
Nejhorší jsou nemoci, které nejsou vidět a jak sytý hladovému nevěří, nevěří zdravý nemocnému.
A vůbec nejhorší je mu to chtít vysvětlit, když to nepochopí ani kdybys mu udělala odbornou přednášku. Už jsem cvičená - kdo neví o co jde, nevysvětluji a konec.
Nemoci, které se projevují nadměrnou únavou, neznalí lidé vždy mají za lenost, je to nejpohodlnější vysvětlení, oni jsou přece taky unavení a překonají to... jenže jsou opravdu unaveni z práce a fyzická práce - tu miluji, po ní jsem unavená, ale příjemně...
Nesnáším, když někdo řekne "musíš se snažit, ovládat, překonat", to jsem opravdu schopna snad vraždit.