Zeměpis miluju! I proto jsem z něj maturovala. Mapy, cestopisné pořady – paráda! I proto jsem s nadšením dělala svoji práci dispečerky, kdy jsem plánovala rozvozové trasy aut po celé Moravě.

Dejte mi do ruky mapu a dovedu vás kamkoliv. Na co džípíesku, když máte v autě mě s autoatlasem!

I když…abych se někam dostala, potřebuji, aby v mapě bylo kromě cest i pár písmenek. V lese není třeba. Stačí alespoň ve městě. Alespoň třeba v Římě. A alespoň ve chvíli, kdy mě postavíte na náměstí Navona a chcete, abych se odtam dostala…

Při loňské návštěvě Říma jsme od slečny delegátky nafasovali mapku města s vypíchnutými atrakcemi, které je nutno vidět. Kdysi jsem si ve Sluníčku slepila podobnou mapku Prahy – pár nakreslených domečků a popis hlavní tříd.

Třeba to slečna měla z možné italské verze téhož časopisu „Sole piccolo“, ovšem kromě hlavních ulic a nakreslených památek nebylo na mapě nic.

Hrdinsky jsme se trhli od skupiny, abychom si mohli prohlédnout vše dle svého. Máme přece mapu a mě, nemůžeme se ztratit.

Od Kolosea přes hafo památek až po Pantheon to bylo fajn. Od Pantheonu jsme však zvolili cestu na Piazza di Navona dle ukazatelů a ne dle mapy.

Po prohlídce náměstí ovšem nastal problém… Jelikož jsme netušili, kudy jsme na Navonu přišli, nevěděli jsme, kudy odejít… Jak už to v Itálii bývá, z náměstí nemohla vybíhat jen jedna nebo dvě ulice. Samozřejmě jich bylo mnohem víc. Na mapě sice byly taky, ale jen jakoby odhadem nakreslené a bez názvu. Každou z nich jsme proběhli dvakrát a ani v jedné z nich jsme nenarazili na další bod na mapě zvýrazněný. Zoufalá a naštvaná jsem se jala oslovovat kolemjdoucí. Někdo neuměl anglicky, někdo zas byl ztracen jako my.

Poslední naději jsem viděla ve dvou pánech klidně postávajících na chodníku. Vyhlíželi jako duchovní (pro mě) blíže neurčeného vyznání. Ještě jsem ani neotevřela pusu a gestem jsem byla odmítnuta. Hm…tomu říkám pomoc bližnímu svému…

A tak jsem útočila znovu a tentokrát na sympatického mladíka s báglem. Anglicky uměl, chvíli zíral do mé mapky jako puk, načež mě zarazil a vytáhnul z batůžku mapu vlastní. Hurá, byly v ní i názvy ulic! Nasměroval mě ke správnému exitu z náměstí, překročili jsme řeku a za chvíli jsme byli u Andělského hradu.

Odtam je to do Vatikánu, kde jsme měli sraz se skupinou, už jen kousíček, takže šance na opětovnou dezorientaci byla minimální…

Bylo to snad poprvé, co jsem (geograficky vzato) nevěděla kudy kam. A doufám, že naposled. A až budu zase plánovat další výlet do některého evropského velkoměsta, už jen se svojí mapou…

Heather

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

„…poprvé, co jsem nevěděla, kudy kam“... hmmm... šťastná to ženo. Já bych byla stejně odvařená, kdybych to jednou věděla! Hezké, děkuji Ti, moc šikovná Heather, a pěkný den. Míša

  • Jak jste na tom vy?
  • Máte orientační smysl?
  • Ztratili jste se někdy?

Celý dnešní den se budeme bavit vašimi historkami a cestovatelskými úspěchy, které prosím pište na redakce@zena-in.cz.

Dnes bude ještě Borec a Chcípák, vaše příběhy a nakonec i cena pro vítězný příspěvek.