Pesmimistické maminky na pískovišti, lidé skuhrající na těžký život i politiku... čtenářka s přezdívkou eli. emanuela, se na svět raději dívá jako románová Pollyanna, . Budiž tak příkladem všem pesimistům a notorickým stěžovatelům...

Dobrý den,

Děkuji za pěkné téma, nad kterým poslední dobou poměrně často přemýšlím. Nejsem zcestovalá, takže nemohu posoudit, jak je to v jiných státech, ale to, co vidím kolem sebe, mě stále více utvrzuje v tom, že většina lidí si v naříkání a nadávání libuje.
Začala jsem si to poměrně silně uvědomovat v době, kdy jsem byla na mateřské a s dítětem jsem chodila na pískoviště. Každý den se tam scházely skupinky maminek a celé dopoledne nadávaly na to, jak je jejich život strašně těžký. Během chvíle dokázaly vyjmenovat neuvěřitelný seznam toho, jak příšerně se jejich potomek chová. Od těchto lamentací plynule přešly ke stěžování si na manžela, protože po kom jiném by jejich dítě mohlo mít tak strašné vlastnosti, že? Jak se zdálo, na manželech jim vadilo úplně všechno. Říkala jsem si, proč vlastně s těmi svými chlapy zůstávají, když jsou tak nesnesitelní a tolik jim ztrpčují život. Mezi maminky jsem nikdy nezapadla, protože jsem si na svého muže nechtěla stěžovat. Ano, není dokonalý, má své chyby, ale má také spoustu dobrých vlastností, a já nevidím nejmenší důvod, proč ho pomlouvat před cizími ženami.
Není to ale jen záležitost maminek z pískoviště. Většina lidí-žen v mém okolí je taková. Na všem vidí jen to špatné. Ve zprávách zaregistrují zprávu o návrhu zákona, a už mají téma k nadávání a vypočítávání všech hrůz, které nás čekají. Co na tom, že návrh je nakonec zamítnut či změněn, hlavně, že tu byla možnost si nějakou dobu pěkně od plic zanadávat.
Když si člověk vyslechne lamentace a chce poradit, zjistí, že dotyčný (dotyčná) o to ani nestojí. Jen se potřeboval vymluvit, zanadávat si na všechny nespravedlnosti, předat blbou náladu dál.
Přiznám se, že mi tento postoj vadí. Začínám být vůči takovým věčným skuhračům odolná, jedním uchem tam, druhým ven. A jak jen to jde, snažím se tyto litanie vůbec neposlouchat a utnout to v začátku. Soucit a porozumění si „schovávám“ pro své dobré kamarádky, které, když už si stýskají, tak proto, že opravdu mají problém, a chtějí ho nějak vyřešit.
V životě jsem zažila hodně zlého (např. psychické týrání biologickým otcem), a zjistila jsem, že pesimismus k ničemu nevede. Je mnohem lepší zatnout zuby a problém řešit. Život je mnohem hezčí, když se člověk umí radovat z maličkostí, když se snaží vidět na světě to pěkné. Nejsem optimista, bohužel stále tíhnu spíše k pesimismu, ale i přesto se snažím o úsměv a radostnější pohled na svět. Co na tom, že jsem ve svém okolí za exota. Každý ať si žije tak, jak mu vyhovuje. Chtějí-li skuhrat a utápět se v depresích, jejich věc. Já se ale raději budu snažit dívat se na svět jako Pollyanna.

 

Dodatek: Pollyanna je kniha (byla zfilmována) o stejnojmenné holčičce, která hraje „hru na radost“. Na všem špatném se snaží najít aspoň jednu maličkost, ze které by mohla mít radost, a díky svému nezdolnému optimismu se jí daří (zcela nevědomky) měnit škarohlídy ve spokojené lidi, kteří si dokáží odpustit dávné křivdy.

S přáním pěkného dne

eli.emanuela

Text neprošel redakční úpravou

Jaký je váš názor? Jsme opravdu tak „smutní“, upjatí a negativní, jak nás občas vidí cizinci, nebo nám křivdí? A jak vůbec vnímáte samy sebe, milé dámy? Co vaše rodina a příbuzní? Smějete se často, nebo spíš nadáváte na všechno okolo? Napište mi o tom a podělte se o své názory a postoje k českému naturelu

Své příspěvky můžete zasílat už teď na e-mail:redakce@ zena-in.cz

Autorka nejlepšího příspěvku tentokrát získá knihu Jany Abelson Tržilové VZPOMÍNKY OBYČEJNÉ ŽENY aneb Hledání toho pravého a čisticí pleťové mléko značky Nivea Visage.

 

Reklama