Vážené a milé čtenářky, už je to tady! Promněte kukadla, vyleštěte brýle a zaostřete čočky i monitor, protože dnes máme tu čest přečíst si také velevážený názor naší mužské menšiny!

A to si zaslouží, jak jistě všechny uznáte, úvod na úrovni. Takže:

The one and only DEKAMERON !

Drahé dámy.

Dnes jsem si říkal, že si dám pauzičku, že už mne tu musíte mít plné zuby. Oni ti „nevyužití" chlapi jsou, pro vás ženské, hrozně neskousnutelné a nesežvýkatelné sousto.
Vidíte chlapa svýma očima většinou buď jako flákače, nebo workoholika. Prostě když tak sleduji chvilkami zdejší diskuze, chlup, který na chlapovi najdete, nenecháte mnohdy suchý. Byť je jediný.
A přitom na rozdíl od vašich domněnek, může být realita jiná.
Dnešní téma „Partnerské comebacky" bych rád obohatil svou maličkou úvahou, vyplývající z osobní zkušenosti.
Nejprve bych rád uvedl, že manželství já sám osobně nepovažuji za instituci zajišťující spokojený partnerský život. Nějaký papír z úřadu a společné jméno nedává partnerům žádné záruky zodpovědnost jednoho vůči druhému, nedává vzájemnou úctu, nevynutí lásku...
Snad jen zajistí v okamžiku rozchodu to, že ten druhý nemusí odejít, tak říkajíc, s holou zadnicí. Ale dobrá, dobrá... to je jiná filosofie.... vraťme se k tématu.
Přece jen jsem na tomhle světě už nějaký rok a nějaký ten partnerský vztah jsem prožil. Vím jaké je cítit se zamilovaný, jaké je rozčarování, když se člověk ze zamilovanosti probouzí, jak bolí strach ze ztráty toho druhého a o co krutější je, když dotyčného ztratí...
Jak plyne čas a jak přibývají zkušenosti, člověk se stává otupělejší. Už se nechce zamilovávat na první pohled, nechce moc brzy vyslovit „Miluji Tě", dokonce nechce aby ten druhý měl pocit, že pro něj jediný na světě....
Nejhorší byly vždy pro mne rozchody, kdy jsem stál jako solný sloup s pusou otevřenou dokořán a spodní čelist byla 10 cm pod úrovní terénu. Jak reagovat v situacích, kdy vám ženská řekne, abyste si našel jinou, lepší, že ona si vás nezaslouží? Jak reagovat v situacích, když ženská řekne, že jste oba tak rozdílní, že byste spolu nemohli nikdy být, i když jak přiznává, je jí s vámi dobře? V ten moment nenacházím argumenty, lomcuje ve mně směs vnitřního vzteku, potřeby o tom mluvit, pochopit to... ale navenek mi jen zbývá pokrčit smutně rameny a přijmout situaci tak, jak je.
Zdá se vám, že jsem zase odbočil od tématu? Kdepak, chtěl jsem jen naznačit, že člověk je podle mne tvor, co není za běžných okolností rád bez partnera. Klidně mne za to kamenujte. Já osobně jsem se vždy po rozchodu snažil dát rychle dohromady a „někoho" si k sobě najít. Babičky říkávaly „klín se musí vytloukat klínem". Tak jednu dobu jsem myšlenky na jednu ženu vytloukal společností s jinou. Přiznávám. Ale poznal jsem, že tudy moc cesta nevede. Že co dříve vzplane, to dříve shoří, že ranní ptáče dál doskáče, ale brzy chcípne...
Ve chvílích, kdy jsem si říkal, že si někoho najdu, začal jsem přemýšlet nad tím, jaký by měl být ten nový partner? Díky zkušenostem jsem věděl a vím co chci. Aby uměl dobře vařit jako Maruška, měl krásné tělo jako Martina, aby uměl pohladit pohledem jako Jana, aby měl rád děti jako Hanča, v milování byl skvělý jako Iva, měl podobné zájmy jako Pavla... eh, to jsem se zase nechal unést (jména a vlastnosti jsou fiktivní a podobnost s realitou je čistě náhodná)... prostě nakonec si řeknu, že pro mne je snazší mít partnera takového, jakého už znám a začnu přemýšlet, proč jsme se s kterou rozešli a zda to nebyla malichernost, zda nás čas a zkušenosti neposunuly dál? Cítím najednou, že je pro mne snazší takovou ženu oslovit, protože ji znám a ona zná mne. Snazší, než zase od začátku začínat někde nad kafíčkem v pizzerii vyprávět svůj soukromý i pracovní životopis, rozpačitě se usmívat a dělat co nejlepší dojem... Vážně, rozchody z důvodu na mé straně kvůli neohřátí buřtů, když jsem se vrátil domu po měsíci na lodi (bylo mi 18), že partnerka spala u mého kamaráda spolu s dalšími přáteli a ne doma (bylo mi 20), že partnerka si více než rok nedokázala srovnat svou minulost a rozvést se (bylo mi 35), nebo nechtěla mne k sobě pozvat na návštěvu ani po půl roce (bylo mi 37)... prostě tyhle důvody mi nyní připadají jako banální, hloupé. A tak v duchu první myšlenka přijde taková, co třeba když vrátka nejsou úplně zabouchnutá, co když most celý neshořel. Nebylo v tom žádné násilí, alkohol, drogy, peníze, nevěra... nic tak vážného. Jenže život jde dál a moje úvahy nemusí sdílet druhá strana. Jistě nečeká, že se jí ozvu a nesmutní pro mne. Ale cítím, že návrat k takové ženě je pro mne mnohem snazší.
Takže závěrem, abych se už moc nerozepisoval. Prostě chápu lidi, kteří si svůj „partnerský comeback" prožijí a co je k tomu vedlo. Kamarád je dvakrát rozvedený s jednou ženou a žijí dodnes spokojeně spolu. A já jim to moc přeji. Také mám kamarádku, která stále říká: „Pšššt, nikdy neříkej nikdy", ale vím, že mne tím dostává jen do umělého spánku, protože to co o jejím životě vím, mne utvrzuje, že partnery nikdy nebudeme. A když žena řekne, že by nebyla proti, jen co tomu řeknou lidé kolem a rodina... když ví, že jsme se rozešli? Zase nezbývá než pokrčit smutně rameny.
Ehm, fakt jsem nechtěl dnes něco psát, ale Madam Editorka by prý ráda něco od chlapů četla a tak jsem tedy tady, v té řídké mužské komunitě, převzal toto břímě na sebe.

Dekameron

Madam Editorka velice děkuje za pohled řídké mužské komunity, který jistě všechny dámy budou považovat za přínosný ;-)