Politička, novinářka, učitelka a aktivista, která bojovala za práva žen tak vehementně, až ji to stálo život. Františka Plamínková se narodila roce 1875 a její životní cesta skončila popravou v roce 1942. Vystudovala učitelství a vyučovala fyziku, matematiku a kreslení. Práci dala přednost před láskou v podobě mladíka jménem Vilém, do kterého se zamilovala už v šestnácti letech. S budoucím lékařem se dokonce zasnoubila, ale v době, kdy žila, se musela rozhodnout jen pro jedno. Buď rodina, nebo práce.

Celibát a volební právo

Pro učitelky platila povinnosti držet celibát, a po svatbě tak už neměly dále vyučovat. Právě o zrušení tohoto nařízení Františka Plamínková bojovala. Působila ve Spolku českých učitelek a výrazně přispěla k tomu, že po první světové válce bylo od požadavku celibátu ustoupeno.

„Při vstupu muže do mého vlastního života, uvědomila jsem si, jak je pochybné a nezdravé ono pojetí ženy, které se dlouhou tradicí vyvinulo u mužů. Mohla bych to zde asi takto znázornit: Velká láska ze strany muže, který chce mít ženu jen pro sebe, který jí všechno dopřeje, např. čas, aby malovala, aby studovala. Ale její jediný opravdový zájem smí být jen muž, poněvadž on sám nesnese, aby jeho žena věnovala čas a zájem současně také jiným lidem, nebo aby byla vnitřně samostatná a sama o sebe opřená. Je samozřejmé, že toto sladké otroctví po určitou dobu snášíme, ale nakonec z něho unikáme.“

Dále se tato žena podílela na vzniku Výboru pro volební právo žen, což byl po zrušení celibátu další ideál, kterého chtěla dosáhnout. Snahy o emancipaci českých žen sice přerušila první světová válka, ale v nově vzniklém Československu bylo volební právo ženám konečně přiznáno.

V pracovně u Roosevelta

Františka Plamínková je mnohými považována ze první českou feministku. Zapojovala se i do mezinárodních ženských organizací a jezdila na konference i do zahraničí. V roce 1923 Františka Plamínková založila nadstranickou Ženskou národní radu, které do své smrti předsedala. V rámci svých aktivit se podívala i za oceán, kde se v roce 1925 zúčastnila kongresu Mezinárodní ženské rady a do své pracovny ji pozval i tehdejší prezident USA Franklin Roosevelt.

V čele Ženské národní rady usilovala o co největší zrovnoprávnění žen, chtěla, aby měly v soukromém i pracovním životě stejné postavení jako muži. Za svou vizi pracovala po boku doktorky Milady Horákové. Mezi konkrétní aktivity rady mimo jiné patřilo – šíření osvěty o politických právech žen, pořádání diskuzí s významnými osobnostmi nejen politického života či poukazování na nejrůznější nerovnoprávnosti.

Oběť heydrichiády

Františka Plamínková působila také jako senátorka a novinářka. Psala například do Časopisu učitelek, do Ženské rady, Ženské revue a do dalších periodik. Terčem její kritiky byla mimo jiné výchova žen, které byly od malička vedeny k tomu, aby naplňovaly potřeby svého muže. Chtěla, aby měly ženy stejné možnosti i co se týče vzdělávání.

„Mimoškolní čas náleží hochovi a jeho hrám. A děvče? Nepomáhá-li v domácnosti, jest odsouzeno seděti a seděti při malicherné ruční práci k ničemu se nehodící.“

Psala hodně a jeden ze svých dopisů dokonce ve třicátých letech adresovala Adolfu Hitlerovi, označila ho za diktátora a vyčetla mu lži, které šířil o prezidentovi Edvardu Benešovi. „Považuji za svou lidskou povinnost Vám, pane kancléři, napsat s pevnou vírou, že i proti vojenské přesile Pravda zvítězí", stálo mimo jiné v otevřeném dopise.

Po atentátu na říšského protektora Heydricha nacisté přitvrdili a jednou z jejich obětí se stala i Františka Plamínková. Ta byla zatčena, poslána do Terezína a následně před popravčí četu. 30. června 1942 byla zastřelena. Její odkaz nyní připomínají nejen odsunuté Ceny Františky Plamínkové, ale také třeba pamětní deska na Staroměstském náměstí v Praze na domě číslo 932, kde tato žena žila a pracovala.

Čtěte také:

Reklama