Vzpomenete si ještě, na co jste si hráli? Co předváděly vaše panenky ve vašich rukách? Co bylo námětem scénářů vašich her s kamarády, když se rodiče prokazatelně nedívali? Bude asi málo takových uvědomělých, jejichž hry byly vždy na školu…

Co se lekáš?

Včera jsem odpoledne nečekaně vtrhla do trucovny s úmyslem vyndat prádlo z pračky. Je to takový malý pokojík za kuchyní. Více šatna a prádelna než pokoj, ale postel tam je.
Trucovna se to jmenuje od té doby, co mě jednou Radek v noci sepsul, že pouštím televizi v ložnici a svítím lampičkou. Já se urazila a šla spát tam. Dnes si zvykl, ale trucovna už je trucovnou.
Johanka si tam někdy hraje. Jak mi včera došlo, tak hlavně ve chvílích, kdy patrně nechce, aby při hrách byla rušena.

Viditelně sebou trhla a stála jako solný sloup s vyvalenýma očima…

„Co tady děláš?“
„Hraju si.“
„A proč tady?“
„Proto!“
„A co se lekáš?"
„Se nelekám.“
„Hraješ si s panenkami, viď?“
„NE!“ (divné, panenky byly všude, i v jejích ručičkách) Ze skříně visel kus lana.
„Co to je?“
„Nic.“
„Hele, neděláš tady něco se sirkama nebo tak?“ ptám se vzpomínajíc na Alici a její úspěšný pokus založit požár a v zápětí neúspěšný pokus jej uplivat.
„Ne.“
„Hmmm… dobře... tak tě tedy nebudu rušit...“
„Díky. Ještě sem půjdeš?“
„Asi už ne.“

Dlouho jsem pak přemítala, co tam vlastně dělá. Zkusila jsem lípnout boltec na dveře, ale připadala jsem si záhy trochu hloupě. Navíc, jak jsem tak špehovala u těch dveří, vrátily se mi vzpomínky na mé dětství a mé hry. No nic právě pozitivního to nebylo. Na klice jsem oběsila medvěda a vyděšené mamce vysvětlila, že zabil jednu paní, tak ho popravili. První barbíny „s prsama“ jsem logicky svlékala a spolu s jinými panáčky… no ták, bylo mi dvanáct!

Vzpomínám, že když jsme si s kamarádkou Andulou hrály na rodinu, taky to nebylo zrovna pro oči a uši rodičů. A to jsem nevyrůstala právě domě neřesti… čili žádná traumata z dětství.

Později se k nám přidal jeden kamarád a my vyměnili panáčky za vlastní role. Měli jsme bunkr na Okrouhlíku, kde jsme trávili celé odpoledne. Naše nejčastější hry byly o tom, kterak jsme ho zajaly a mučily. Tarrantino by se za to nestyděl. Byly jsme neuvěřitelně vynalézavé. No dobře, dobře… jeho to ale taky náramně bavilo!

O čem vlastně mluví dětské hry?


„Dítě má velice bohatou fantazii a nekonečnou obrazotvornost. Hry používá k ventilaci emocí. Mezi pátým a dvanáctým rokem prochází dětské chápání a pohled na okolí dost dramatickým vývojem. Učí se rozpoznávat, co je dobré a co je špatné. Hry v tomto věku bývají někdy hodně brutální a podivné. Je to proto, že dítě začíná rozumět tomu, že existuje nebezpečí a že se člověk, v jeho případě panáček, může dostat do potíží. Není třeba se nijak zvlášť děsit. 
Pokud děcko ve hře, byť i agresivní a násilné, manipuluje s panáčky, a když upřednostní trest padouchovi a záchranu nevinnému, je to dokonce známka toho, že dítě si správně formuje vlastní hodnotový systém a morální kodex.
Od určitého věku se pak hra přesouvá na vlastní osobu. Panáčky vymění za sebe a kamaráda. V této chvíli již dítě zpravidla chápe, že živé je něco jiného než neživé. Pokud se tedy hra, i třeba agresivní, omezuje na takzvané markýrování, čili dítě naznačuje násilí a kamarád předstírá bolest, není třeba se děsit. Všechno je prakticky pořádku. (rozdíl realita – hra)
Nenápadný, občasný dohled ale rozhodně doporučuji v zájmu bezpečnosti dětí,“ uvádí dětský psycholog, PhDr. Tomáš Hložek z pedagogicko-psychologické poradny v Děčíně.


Stejně by mě ale zajímalo, co tam Johana dělala. Za některé naše dětské hry bych se dnes možná ještě zahalila do ruměnce.

Záměrně jsem se vyhnula případům, kdy dítě v rámci hry ublíží nebo, a takové případy se stávají, rovnou smrtelně poraní kamaráda, či sourozence. Tenhle článek o tom být neměl, protože je to zcela jiná rovina a zaslouží si samostatné téma i jiný pohled odborníka.

Víte, nač si hrají vaše děti? Co tak asi dělá bárbína s Kenem, když se nikdo nedívá? A jaká je náplň hry na maminku a na tatínka, neřku-li na doktora, jsou-li aktéry děti, a ne panáčci?

Jak jste si hráli vy? Měli jste bunkr? Co jste tam dělali?

TÉMATA:
DĚTI