Když nemusím, tak taxíkem nejezdím. A když jedu, tak to stojí za to.
Moje první a poslední jízda taxíkem byla velice pohnutá. Rozešla jsem se s přítelem a o pár hodin později se mi to rozleželo v hlavě. Najednou mě napadlo tisíc věcí, které jsem mu chtěla říct. A protože jsem neprozřetelně během večera cucala dvojku červeného na kuráž, tak nezbylo, než si přivolat taxík.

Přesně ve tři čtvrti na devět stálo auto před domem. Pochopitelně ve chvíli, kdy se z autobusu, co přijel z města, vyvalila tlupa znuděných důchodkyň z našeho domu...Rázem ožily.
Nastoupila jsem do taxíku a řekla, kam chci jet. Předesílám, že to bylo ve stotisícovém městě a chlapovi táhlo tak na pětapadesát. Tudíž jsem doufala, že se vyzná. Omyl. Jakmile slyšel název ulice, zajódloval: „Slečinkóóóó, to neznám, kde to jééééééé?“ Zazmatkovala jsem a začala ho navigovat. Samozřejmě blbě. Směr byl v pořádku, horší to bylo ve chvíli, kdy jsem ho nutila jet jednosměrkou nebo když jsme se na kruhové křižovatce nedokázali domluvit, jakou že odbočkou se to má vlastně dát...Mezitím mě stačil upozornit, že to bude za dvě stovky...

Zapomněla jsem říct, že jsem s sebou vezla sušené meruňky v plastové krabici. Popadla jsem je, celá nervózní, z kuchyňské linky, než jsem se vypravila za přítelem. Napadlo mne, naprosto v rozporu s logikou, že to je to jediné rozumné, co mohu v tak prekérní situaci udělat. Dát chlapovi sušené meruňky...:-)))
A aby řeč v taxíku nestála, tak jsem řekla tomu bodrému chlapíkovi: „Jedu za přítelem, vezu mu sušené meruňky, my jsme se odpoledne rozešli a já mu chci udělat radost a....“

Vzápětí jsem své slabé chvilky, kdy jsem se svěřila hořce litovala: „Jóóóóóóóó, no to je dobrýýýýý, sušený meruňkýýýýý,“ dusil se smíchy ten stopadesátikilový pořez za volantem, zvyklý na bůček a chlazené pivínko. „Nóóó, slečinkóóó, jestli jste ho krmila sušenýma bobulema, tak to se nedivím, že vám to neklapalo, ha ha ha...“

Začali jsme stoupat serpentinami. Bylo mi do breku. Z rozchodu, z meruňek, ze žoviálního taxikáře. Křečovitě jsem držela škatuli s ovocem. Blížili jsme se k poslední zatáčce, za ní je rovinka a pak dům, kde Honza bydlí.
A pak to přišlo. Z jedné zahrady vyběhl pes, tak metr a půl před autem. Taxikář, zřejmě dobračisko od kosti, chtěl zabrzdit. Místo toho dostal smyk. Já to nečekala, krabice mi vylétla z ruky a dobré dvě, tři stovky sušených meruněk se rozlétlo po kabině auta... Vzhledem k tomu, že Honzův dům jsem měla na dosah ruky, tak jsem na nic nečekala, hodila taxikáři na sedadlo dvoustovku a vyrazila ostrým sprintem k baráku. Raději jsem se vůbec neotáčela...

S Honzou jsme si to ten večer vyříkali a udobřili se. Nejvíc ho asi dostalo, když jsem mu barvitě líčila, jak kvůli němu jeden nebohý, tělnatý taxikář musel vylovit zpod sedaček sušené meruňky, jednu po druhé...jednu, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sto...dvě stě malých, titěrných meruňčiček...
Předesílám, že to bylo v zimě a venku byla tma... Od té doby, když jsme se chtěli s Honzou udobřit, tak jsme si vždycky dali symbolicky balíček sušených meruněk...

 

     
TÉMATA:
ZAHRANIČÍ