Tak zahájíme inventuru... polštář, deku, ještě jeden polštář, ještě jednu deku, chlapa... tedy manžela a to měkké chlupaté na druhé straně neznám... jo, vrní to, to bude kocour. Kocour? Jak se ten mizera zase dostal do ložnice? Kdo zase proboha nezavřel dveře? No, tak kocoura už ne... to je takový ten běžný stav, když je manžel doma. Když není, spávám v obýváku - z mnoha různých důvodů. A v posteli mám... psa, ještě psa, kočku, ještě jednu kočku, syna, polštář, televizní polštář, svoji deku, synovu deku... hmmm... a kde jsem já? Uhodli jste - spím tiše a klidně v synově prázdné posteli...
Ovšem spát se mnou v posteli musí být bezvadné. Určitě. Tedy místo nenabízím, jen to konstatuji... když jsme byli se psem Buffalem na výcvikovém táboře, dobýval se na nás o půlnoci notně „posilněný" spoluúčastník... tloukl na dveře srubu, že až dřevo odletovalo a hulákal jak na lesy. Já i syn jsme vyletěli až ke stropu a docela jsme se vyděsili, ovšem náš skvělý hlídací pes ani brvou nehnul a dál pěkně spinkal, zatočený do klubíčka, uprostřed naší společné postele...
Ale docela dobrý trapas nastal s naší úplně novou postelí v našem novém domku. V původním bydlišti jsme si nechali dělat atypickou matraci, která byla od stěny ke stěně, a tak v novém domku manžel neváhal, nakoupil trámky, vyřezávané schodišťové díly a vyrobil velepostel přesně na prostředek ložnice - velkou, ozdobnou a hlavně, vzhledem k jeho váze, bytelnou. Povedla se mu. Půlka vesnice ji byla obdivovat... že jsme čapli kamaráda, který pomáhal se stavbou, jak ji se svojí dívkou „zajíždí", to ještě nebylo to nejhorší - koneckonců na posteli v tu dobu ležely jen deky, které jsme hodlali po dokončení stavby vyhodit.
Ve vesnici, kam jsme se nastěhovali, známe jen lidi od koní. Naopak můj bratranec nikdy koně neviděl a pochybuju, že by ho vůbec poznal, ale zato má v dědině docela dost kamarádů. A taky děvče... a protože je to slušné děvče a oni měli před svatbou, poprosili mě, že by si chtěli „v klidu, ale fakt v klidu prohlédnout náš barák a taky tu postel..." no, v domku se v tu dobu ještě nedalo bydlet, takže jsme půjčili klíče na tři dny a upozornili, že na posteli jsou jen provizorní deky, oznámili to sousedům, kteří domek v naší nepřítomnosti hlídali... a vesele odjeli domů. Bráchanec za tři dny klíče vrátil a všechno bylo v pohodě až do chvíle, než jsme asi po dvou měsících seděli v místní hospodě. Samozřejmě přišla řeč na opravy baráku a jeden z místních, který tam pomáhal a měl už hodně upito, začal: „Kdyby barák, ten je krásně opravenej, to se vytáhli, ale viděls tu jejich postel? Takovou parádní postel nemá ani starosta!" A na Pavlu, která seděla vedle bráchance: „Tys ji taky neviděla? To jsi o hodně přišla, taková nádhera, to jste tam měli zajít, voni jsou hodný, to nevadí, že je neznáte... no já to řeknu, já jsem si na ni i sedl, jen tak na krajíček, to se nedalo, když jsem to tam viděl..." přiznám se, že jsme s bráchancem statečně hráli „na kamennou tvář", zatímco naši spolusedící u stolu, kteří věděli o půjčeném domku, se tiše klátili pod stůl a tam prskali pivo...
Dneska už klíče nepůjčujeme, a když už víme, že někdo půjde „pomáhat na stavbu" nebo „prohlížet domek", ložnici pro jistotu zamykáme.
Pajda
Tak už i postelová turistika :))) No, buďte rádi, že si tu Vaši postel nepřijeli vyfotit japonští turisti :))).
Děkujeme za moc pěkný příspěvek :).
Nový komentář