Když jsem se rozhodla, napsat zamyšlení o tom, co všechno má mít a umět žena-in, řekla jsem si, že nejlépe bude, když se nejdřív patřičně vzdělám a poučím.

Vyrazila jsem tedy do trafiky. V těch tlustých lesklých časopisech (nejmenuji, abych nedělala reklamu), tam to přece musí být! Skoupila jsem půl obchodu (k večeři budou brambory s tvarohem ... počkat, na tvaroh mi nezbylo, tak jenom na loupačku).

Uvařila jsem si kafíčko, uvelebila se v křesle. Listuji. Bože! Je to pořád stejné a dokola. Sledovat módní trendy, nebýt  out, mít ten správný look, obléknout si úžasný outfit, chodit pravidelně do fitness nebo na golf, koupit si kapesník za 800 korun,  občas navštívit nějaký ten raut, prostě se snažit vypadat jako Maxová, Herzigová a Kurková dohromady...

 

Ne, ne, ne! Ostatně takové ženy-in ani na ulici (potažmo v metru či v čekárně u zubaře) stejně není moc vidět.

Vezmu to z jiného konce. Anketa! Ano, to je ono! Jak si ženu-in představují lidé nejširšího spektra. No, nejširšího, prostě ti, co znám a jsou ochotni se se mnou na toto téma bavit.

 

Spolužačka Věra: „Žena-in je oblečená podle poslední módy, vždy a všude pečlivě nalíčená, žije v moderně zařízeném bytě bez jediného smítka a šmouhy (vlastně jakékoliv stopy života). Manžel a děti vypadají jako z reklamy na džus. Na dovolenou jezdí na Seychely.“

 

Sestřenice Jarka: „Žena-in ví. Ví, co se děje ve světě, v němž žije. S kým zahýbá svému muži ta ze šestého patra, kde vzali na nové auto ti z desátého. Kde byla na dovolené Vondráčková (Helena), co jí Vondráčková (Lucie), kolik bere za vystoupení Hůlka a kdo je momentálně přítelem Bílé (Lucie).“

 

Kolega v práci: „Žena-in to s muži umí. Milá, veselá, bezstarostná, oblečená tak akorát, spíš míň, dlouhonohá blondýna, samozřejmě s patřičnými tvary, ochotná bavit se v jakoukoli denní i noční dobu, samozřejmě se mnou.“

 

Kamarád z dětství Pepa: „Jó žena-in? Musí umět svíčkovou aspoň jako moje máma. Vyměnit pneumatiku. Spravit džíny. Vyměnit žárovku a nahodit pojistky. Vědět,  kdo získal Zlatý míč za posledních deset let. Být vždycky po ruce.“

 

Babička mých dětí: „Dřív nebyly žádné in, ale žena  musela mít pět P. Počkej, co to bylo? Pěkná, pořádná, pracovitá, poslušná ... ježíši, teď si fakt nevzpomenu, co to bylo to páté...“

 

Můj muž (po dvaadvaceti  letech manželství): „Žena-in vaří každý den teplé večeře. Co máme dneska?“

Má to vůbec cenu ptát se dál? Jaká tedy má být opravdu žena-in, ta ze všech nejinovatější“?

A vy, vy to snad víte?

 

PS: Teď mě tak napadlo, co kdybyste vy všechny, co jste dočetly až sem, teď vstaly a šly se podívat do zrcadla? Není právě tam ta správná žena-in?

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY