…Jakmile však porod začal, bylo to fantastické. Měli jsme skvělou porodní asistentku. Asi jsem jí byl opravdu sympatický, neboť udělala něco, co prý ještě nikdy neučinila… nechala mi podržet hlavičku a vytáhnout ho ven. A pak mi dovolila přestřihnout pupeční šňůru!“
Tak takhle si vzpomíná na narození svého syna sedmatřicetiletý Ralph, jeden z tatínků, kteří se podělili o své zážitky s námi čtenáři prostřednictvím knížky Návrat otcovství.
Její autorka Adrienne Burgessová se věnuje vědecké práci v britském Institutu pro výzkum veřejné politiky a na její knížce je to v nejlepším slova smyslu vidět. Kdo by čekal nudné statistiky a suchopárnou vědeckou faktografii, nedočká se. Pokud jsou zde čísla a fakta, pak mají opodstatnění a vhodně ilustrují probíraný problém.
Například v oddíle o porodech autorka uvádí, že pouze třem procentům Britů se udělá při porodu opravdu zle a devadesát tři procent anglických mužů svou přítomnost u porodu hodnotí veskrze pozitivně a nevyměnilo by ji za nic na světě. A zároveň neopomene trošku ironicky dodat, že nechápe, proč se neustále hovoří o jejich neschopnosti zvládnout pohled na krev na porodním sále, když v případě bitevního pole se nad tím nikdo nepozastavuje…
„Vrátil jsem se do práce, když jí byly tři týdny, a zpočátku pro mě byly odchody opravdu těžké. Pokaždé jsem se to snažil oddálit, třeba tím, že jsem si uvařil další čaj. Kdykoli mohu, tak ji večer přebaluji a koupu – a hned ráno ji zase přebalím a vezmu ji, aby se manželka mohla trochu vyspat. Ať dělám cokoli, stále ji chovám v náručí,“ tak vzpomíná na své rodičovské začátky Alex (36 let).
Burgessová při svém výzkumu, jemuž se věnuje dlouhodobě, v roce 1996 například přednášela konferenci Muž a jeho děti konané v Londýně, využívala jako prameny nejen rozhovory, ale její respondenti jí svěřili i své deníky. Čímž máte jedinečnou možnost nahlédnout do mužské duše a možná budete překvapeny… myslím, že spíš příjemně. Tahle přemýšlivá knížka vás nenásilně donutí, pouvažovat i o věcech, které vás do té doby ani nenapadly. Jen škoda, že o dění v hlavinkách a srdéčkách českých pánů žádné podobné svědectví zatím nemáme.
Třeba bychom se dočkaly i nějaké podobné krásné básně, jako je ta od Stewarda Browna, kterou jsem pro vás z knížky Návrat otcovství vybrala na závěr článku.
Jak ti mám říkat, maličký, až se narodíš?
Budu tady na tebe čekat tlustý, plešatý, se zarostlou bradou…
Budu mít strach a budu všem překážet…
Nový komentář
Komentáře
papáček: Meander: mně z vás asi šlehne
Exupery: ale ty si ji necti...je to delane stylem...kdyz se stane tohle, udelejte tohle...proste bere v uvahu vsechny mozne eventuality...jako tehule blbka jsem ji precetla a dosla k nazoru, ze JA teda rodit nebudu a budu radsi ten partner
nakonec pri porodu bylo stejne vsechno uplne jinak a poucky z knihy na me nejak nefungovaly 
No chvíli jsem si říkala, že bych tu knížku přítelovi koupila, když za 3 měsíce nastupuje k tomu porodu. Ale ty rádoby dojemný části, co snaží, aby čtenář uronil slzu mi vadí. takže radši koupím Partner u porodu jenom kvůli technický stránce, s otcovstvím se pak bude muset vypořádat sám.
Manx: papáček:
papáček: Ale plodnej kretén
o otci svých dětí vím naprosto přesně že je to kretém,tolik asi k článku
To jsou mi zase moudra...
Susina:
no jestli spisovatelka nechápe, proč se dělá chlapům blbě na porodním sále a na bitevním poli ne, tak by měla něco nastudovat z psychologie..
já bych řekla že záleží na tom konkrétním člověku a ne jestli je mu 26 nebo 36
a některý ty pasáže mě přijdou silně přehnaný, jako s tím čajem
Báseň? Kdee...?
A zase anglickej mustr
U nás by něco takového nebylo? Co takhle kouknout po knihkupectvích...
Sandy: Luciš to asi myslela tak, že tamní tatínkové maji děti později a jsou třeba dospělejší..
Já si myslim, že je celkem jedno, v kolika rodiče dítko maj, podstatná je míra jejich emocionální vyspělosti