…Jakmile však porod začal, bylo to fantastické. Měli jsme skvělou porodní asistentku. Asi jsem jí byl opravdu sympatický, neboť udělala něco, co prý ještě nikdy neučinila… nechala mi podržet hlavičku a vytáhnout ho ven. A pak mi dovolila přestřihnout pupeční šňůru!“
Tak takhle si vzpomíná na narození svého syna sedmatřicetiletý Ralph, jeden z tatínků, kteří se podělili o své zážitky s námi čtenáři prostřednictvím knížky Návrat otcovství.

Její autorka Adrienne Burgessová se věnuje vědecké práci v britském Institutu pro výzkum veřejné politiky a na její knížce je to v nejlepším slova smyslu vidět. Kdo by čekal nudné statistiky a suchopárnou vědeckou faktografii, nedočká se. Pokud jsou zde čísla a fakta, pak mají opodstatnění a vhodně ilustrují probíraný problém.

Například v oddíle o porodech autorka uvádí, že pouze třem procentům Britů se udělá při porodu opravdu zle a devadesát tři procent anglických mužů svou přítomnost u porodu hodnotí veskrze pozitivně a nevyměnilo by ji za nic na světě. A zároveň neopomene trošku ironicky dodat, že nechápe, proč se neustále hovoří o jejich neschopnosti zvládnout pohled na krev na porodním sále, když v případě bitevního pole se nad tím nikdo nepozastavuje…

Kniha také zpochybňuje mnohé zažité představy o mužích – otcích. Adrienne Burgessová přesvědčivě dokládá, že rodičovské chování je spíš než biologicky podmíněno sociálně. Otcové prý mají silné rodičovské instinkty, ale pod tlakem společenského a kulturního očekávání je musí potlačovat.

„Vrátil jsem se do práce, když jí byly tři týdny, a zpočátku pro mě byly odchody opravdu těžké. Pokaždé jsem se to snažil oddálit, třeba tím, že jsem si uvařil další čaj. Kdykoli mohu, tak ji večer přebaluji a koupu – a hned ráno ji zase přebalím a vezmu ji, aby se manželka mohla trochu vyspat. Ať dělám cokoli, stále ji chovám v náručí,“ tak vzpomíná na své rodičovské začátky Alex (36 let).

Burgessová při svém výzkumu, jemuž se věnuje dlouhodobě, v roce 1996 například přednášela konferenci Muž a jeho děti konané v Londýně, využívala jako prameny nejen rozhovory, ale její respondenti jí svěřili i své deníky. Čímž máte jedinečnou možnost nahlédnout do mužské duše a možná budete překvapeny… myslím, že spíš příjemně. Tahle přemýšlivá knížka vás nenásilně donutí, pouvažovat i o věcech, které vás do té doby ani nenapadly. Jen škoda, že o dění v hlavinkách a srdéčkách českých pánů žádné podobné svědectví zatím nemáme.

Třeba bychom se dočkaly i nějaké podobné krásné básně, jako je ta od Stewarda Browna, kterou jsem pro vás z knížky Návrat otcovství vybrala na závěr článku.

Jak ti mám říkat, maličký, až se narodíš?

Budu tady na tebe čekat tlustý, plešatý, se zarostlou bradou…

Budu mít strach a budu všem překážet…  

 

Reklama