Dobré ráno, milé čtenářky našeho magazínu. Dnes se ponoříme do nitra našich duší. Zastavíme se na chvíli a podíváme se na své osudy a životy s odstupem.
Pamatujete si svá přání, své sny, to, čeho jste chtěly dosáhnout? Pokud se vám to podařilo, pak vám ze srdce gratuluji a přeji vám to.
Pokud ne, zamyslete se nad tím, co vám ve splnění vašeho snu, vašich přání zabránilo.
Byla to výchova? Sráželi vám rodiče sebevědomí, říkali vám, že nemáte vyčnívat? Že jste hloupá, ošklivá, neschopná? Nebo jste si své vnitřní hranice toho, čeho můžete dosáhnout, co dokážete, stanovila sama?
Je vaším limitem vaše povaha? Zděděné vlastnosti, nebo vám dala přes prsty realita?
Když jsem se zamýšlel sám nad sebou a odhodil povrchní slupku prvních úvah a myšlenek, zjistil jsem, že mým limitem je pohodlnost. Čím jsem starší, nemám chuť rozjíždět věci, které by mou relativní pohodu narušovaly. A když se dívám do minulosti, vidím, že jsem si vybíral lehčí, méně náročné a méně zajímavější cesty svého života, protože jsem se nechtěl příliš namáhat.
Je otázkou, zda je na místě, abych toho litoval, když můj současný život je v podstatě spokojený a nemám si nač stěžovat. Mám hezkou a hodnou ženu, zdravé děti a sám jsem zdravý a cítím se šťastně.
Kdybych však nebyl líný, mohl jsem být třeba na společenském žebříčku výše. Mohl jsem žít ve světě, mohl jsem se živit cestováním, mohl jsem…
Zde připojím text, který jsem napsal již včera. Zjistil jsem, že jsem líný pro to, co jsem napsal, hledat jiná slova.
Vnitřní limity, zábrany a vybudované psychické bariéry. Bez nich bychom byli jistě jen obyčejná zvířátka, řídící se výhradně pudy. Ale zároveň ty samé bloky mohou bránit našemu úspěchu.
Toto téma mne napadlo v okamžiku, kdy se holky na poradě začaly bavit o tom, kam by samy nikdy nešly. Díval jsem se na ně a snažil se pochopit jejich myšlenkové pochody.
Proč by se cítily špatně, kdyby si samy sedly do restaurace a daly si sklenku vína? Co jim brání jít sama do kina? A jaká jsou další vnitřní omezení v nich?
Tohle téma není lehké, jsem si vědom, že k tomu, abyste něco poslali, je třeba víc než jen sáhnout do složky na disku a připojit fotku s krátkým komentářem.
A jsem si vědom, že vás žádám o pohled do vašeho nitra. A proto slibuji, že pokud mne o to požádáte, tak nezveřejním váš nick a e-mail po zveřejnění smažu tak, aby jej nikdy nikdo nedohledal.
Nebudu klást sérii otázek, na které máte odpovídat.
Jsem zvědavý na to, co vás podle vašeho mínění nejvíc vnitřně omezuje. Co vám brání, nebo zabránilo v tom si splnit svůj životní sen.
Nejzajímavější příspěvek ode mne získá parfém nebo toaletní vodu do 1 500 Kč dle vlastního výběru!
Nový komentář
Komentáře
selinka — #9 To je tak, když se surfuje v zaměstnání, to pak člověk píše a nečte
ahoi — #8 ahoi — #7 a sebědědomí je co?
neva, to taky nemám 

Fuj taková hrubka... nepřišly
selinka — #1 koukám, že máme víc společného, než jen muziku - sebědědomí, které není
Vážně, myslím, že jsou momenty, kdy si dokážu věřit, ale není to často. Všichni kolem mi připadají chytřejší, krásnější, úspěšnější... To je asi typická ženská nemoc, ale sebevědomé ženské k tomu také snad nepřišli z čista jasna... tak zkouším ledacos, hledám fígle, chválím se.. někdy to funguje, někdy ne. Někdy jsem hvězda, jindy se nenávidím.
Co naděláme?
Já jsem nějaká divná, neměla jsem žádné plány čeho bych chtěla v životě dosáhnout. Kromě doby, kdy mi bylo asi 5 let a myslela jsem si, že budu psát knihy, protože jsem knihy strašně milovala. Láska ke knihám přetrvala, ale na spisovatelku nemám, to jsem pochopila velice záhy.
Můj "sen" byl mít nějaké zaměstnání, které by mi nebylo odporné a kterým bych si vydělala na živobytí a nemusela třít bídu s nouzí a zároveň měla rodinu, děti, manžela. S dětmi mi to vyšlo, manžela nemám, čím jsem si to zavinila, to vím, ale co se stalo, nemůže se odestát. Tak se snažím užívat si život i bez manžela, ale často je mi po něm strašně smutno. No, co už ... třeba mi to vyjde v příštím životě!
Hranice jsou od toho, aby se překračovaly, limity jsou od toho, aby se prodlužovaly.Protože jdu, jdu, rozbiju si hubu, utřu krev z nosu a jdu dál, jdu, jdu a najednou zjistím,ku.va už jsem NA KONCI
alpina — #2 nalezení kořenů problému je základ úspěšné terapie - já jsem ve stadiu - vím kořeny, ale neumím je vymýtit. Trošku jsem je teda vyviklala, ale nic moc
Radku, jestli ty jsi pohodlný, tak nevím
selinka — #1 sem netušila, že tady mám svýho klona... připadá mi, jako bych to psala já
Dobré ráno. Co mne naprosto omezuje je neexistence sebevědomí. Kdybych si víc věřila, vystudovala bych práva, neupnula se na ex, protože on jediný mě chtěl, jak jsem si zaslepeně říkala, bydlela bych už dávno někde jinde atd. Těch kdyby je strašně moc
Ale kořeny mají všechny stejné.