Jsou dvě ráno, postel vedle vás je prázdná, převalujete se a nemůžete usnout. Kde sakra vězí, dušoval se, že bude do půlnoci doma. Stalo se mu něco? Zapomněl se v hospodě? Nebo je nedej bože s nějakou ženskou?

bed

Hlavou se jí honí otázky a promítá film, který režíruje její zjitřená fantazie. Cloumá jí vztek a žárlivost a přemýšlí, co udělat. Sáhne po mobilu a očima přivolává alespoň esemesku. Nic, telefon mlčí. Má napsat sama? Nebo dokonce zavolat? Ale ne, zavrhne obě možnosti. To je pod její úroveň, není přece žádná stíhačka. Jestli je v hospodě, budou ho chlapi mít za podpantofláka, jestli je s nějakou ženskou, stejně to nevezme a ještě se vysměje jí, důvěřivé blběně, že mu skočila na špek s vánoční oslavou ve firmě.

Zavolala mně. Měla slzy na krajíčku. „Promiň, že jsem tě vzbudila, ale jsi jediná, komu se můžu svěřit“.
„Co se děje, se stalo něco vážného?“
lekla jsem se.
„Proč mi to udělal? Vždyť se vždycky choval tak úžasně!“
„Co ti udělal, uhodil tě?“
„Ne, ještě nepřišel domů.“
„Prosím tě klid, někde se zapomněl v hospodě. Když chlapi chytnou slinu, neví, kdy přestat.“
„Co když je s nějakou ženskou?“
„To je blbost, musíš mu důvěřovat.“
utěšovala jsem ji poněkud nepřesvědčivě. „Běž spát, ráno vstáváš do práce,“ snažím se utnout hovor, který k ničemu nevede. „Ráno mi dej vědět, teď stejně nic nevymyslíme. Ale rozhodně mu nevolej ani nepiš.“
„Nebudu,“
slíbila a zavěsila.

Ráno v osm mi od ní přišla esemeska, že ještě nepřišel. Hm, tak to by mě taky pěkně namíchlo, ale poradila jsem jí, ať zachová chladnou hlavu. Ale nejsem si jistá, jestli bych to já sama na jejím místě dokázala.

Odpoledne mi volala, už o fous klidnější, že to bylo tak, jak jsem řekla. Chlapi ho prostě, chudáčka, ukecali, aby s nimi pařil až do rána, když jsou prý ty Vánoce.

„No vidíš. Doufám, že je mu pěkně zle.“
„To si piš!“

Reklama