Naučit se plavat patří do základní skupiny činností, které by vzdělaný Evropan měl umět. Jak jsem učil svého syna plavat, se dočtete dále.
Když byl náš syn Bertík malý, pořád se usmíval na svět. Vše ho bavilo a ničeho se nebál. Ani vody. Odmala se se mnou koupal ve vaně a já na něm testoval, zda je pravda, že malá miminka se pod vodou nenadechnou. Opravdu ne. Bertík na ponoření vždy reagoval smíchem. A bavilo ho to.
Nebylo tedy divu, že jsem ho v roce a půl, v době, kdy už dokázal dát vědět, že potřebuje na záchod, začal brát do bazénu. V brouzdališti byl jako doma, ale mé ambice byly větší. Chtěl jsem jej naučit plavat.
Bertík byl sice usměvavý, ale také nepotřeboval moc spát. Takže jsme v bazénu bývali mezi prvními. Většinou jen s několika podobně postiženými maminkami a asketickými vyhublými šílenci, kteří se rozhodli po ránu huntovat těla plaváním. Moje žena s námi většinou nechodila a spala.
Za to, jak jsem si hrál s malým v brouzdališti, jsem sklízel obdivné pohledy. Ve vyděšené se změnily, když jsme zamířili do velkého bazénu.
Bertík se zpočátku cítil v bazénu bezpečně jen s nafukovacími rukávky na rukách. A to tak, že s nimi skákal do vody, přeplaval celý bazén a vůbec byl jako ryba ve vodě. Bez nich do vody nechtěl. Nenutil jsem ho, ale rukávky jsem mu jednoduše pomalu vyfukoval, až byly naprosto bez vzduchu.
To mu nevadilo, ale když dvou a půlleté batole šlo se zplihlými rukávky směr bazén, štěbetající maminy přestaly a zastavil se jim dech. A teprve když se Bertík po skoku do vody vynořil z hlubin s úsměvem a chytnul se mne kolem krku, vydechly.
Jednou jsem svou ženu Klárku pod pohrůžkou, že přijde o ty krásné zážitky s naším synem v bazénu, a ani neuvidí, jak se učí plavat, do toho bazénu ráno ukecal.
„Pojď, Bertíku, ukážeme mamince, jak umíš plavat,“ řekl jsem.
Bertík vzal rukávky z tašky a se slovem „ukávky“ mi je podal.
„Snad mu je nafoukneš,“ řekla Klára.
„Ne, dívej se,“ odpověděl jsem.
To už jsem stál ve vodě a Bertík se chystal ke skoku.
Zahučel do vody, zmizel pod hladinou a jako vždy si to plaval ke mně.
Celým bazénem se rozlehl ustrašený výkřik: „Vždyť se utopí, zachraň ho!“ Všechny hlavy se k nám otočily, plavčice se zvedala ze židle. Albert se se svým typickým úsměvem na rtech vynořil u mého krku a zamával mamince. Ta se zhroutila, nevěříc svým očím.
„Na to nemám nervy,“ pronesla, a když jsem se nedíval, snažila se Bertíkovi ty rukávky nafouknout.
Ani pak nechodila s námi často, výmluvu „potřebuji si odpočinout“ nahradila „nemám na to nervy“.
Albert ve třech letech pochopil, že ty rukávky jsou mu k ničemu. A že s nimi se mu pro autíčko do dvou metrů potápí hůř než bez nich, a zahodil je.
V pěti jsem ho dovedl do plaveckého kroužku, protože styl jsem ho naučit nedokázal. Dnes plave všemi styly a myslím, že si nikdy nevzpomene, jak se učil plavat. Protože pro něj je voda živel, ve kterém se přirozeně pohybuje od mala.
Takže ten by asi k tomuto tématu dne, po dvaceti letech, nemohl napsat nic. Ale vy určitě ano.
Jak jste se naučila plavat vy? Kdo vás učil a jaké k tomu používal metody? Měla jste vodu ráda od mala, nebo jste k ní vztah nezískala dosud a jste neplavec?
Napište nám to redakčního e-mailu:
A nejzajímavější příspěvek odměním. Odměním ho třídílným nafukovacím lehátkem, žádnou průhlednou umělohmotnou náhražku. Prostě lehátko, jaké si pamatuji z dětství i se sadou na lepení.
To lehátko má i jméno. Budete mu říkat Bára 3!
Nový komentář
Komentáře
Eva_Fl — #3 Hlavně, že to dobře dopadlo
Klára Křížová — #2 je. Matka alkoholicka. Klaro, ja bych se nekdy nejradeji splachla do WC. Fakt jo.
Eva_Fl — #1 to je šílený
Mladsi byl neco jako Bertik, absolutne bez strachu. Jednou jsem ho nejak spatne hlidala a pak pro nej plavala doprostred prehrady, kam si vyrazil s plavacim kruhem. Byly mu snad 2 roky.