Štěrbina. Tragéd. Ždímačka. Archívek... Určitě se – například v dopravním prostředku, v obchodě nebo prostě někde na ulici a samozřejmě u některých doma v rodinách s dětmi – občas k vašim uším donese rozhovor náctiletých, ale nezřídka i dětí mnohem mladších.

A i když nechcete poslouchat, odposlechu halasného projevu se zkrátka neubráníte. Ale nic se stejně nedozvíte, protože hantýrce současné mladé generace zkrátka ani za mák nerozumíte.

Je úplně jedno, oč jde. Z devadesáti procent je to buď „drsný“, „hustý“, „cool“, anebo taky „sexy“ nebo „trendy“. Výjimku tvoří omladina na Moravě, pro kterou je všechno pozitivní „špica“.

Špicová borka je hezká nová spolužačka, v Čechách štěrbina (dříve roštěnka). Naopak pipina nesvědčí o dobrém dojmu, který dívka zanechala, a kisna – silná dívka – se zas může vzít za ruku s ostouzenou fošnou – nedostatečně vyvinutou kamarádkou.

To mnohem líp je na tom třeba archívek – úctyhodný pán v letech, který – přestože mu je už přes třicet – stál by za hřích, stejně jako nunýsek – miláček.  Jen tragédi, kyslíkáři a alieni (důchodci) jsou už úplně odepsaní.

Budiž. Každá doba si žádá své. Různých přezdívek se v hantýrce puberťáků najde přehršel. Horší je to už s dalšími vyjadřovacími schopnostmi:  Je mi fajn. To se mi líbí. To mě zajímá. Dobře to dopadlo. To všechno lze v mluvě mladých vyjádřit jen jedním slovem. Je to „cool“! Je to „špica“!

Chybí slovní zásoba

To tam je už poměrně intenzivní „drsné“ a „husté“ období. Všechno je teď „trendy“ a „sexy“. O sex tady ovšem nejde ani vzdáleně. „To je teda sexy!“ může být třeba reakce jak na nový televizní klip oblíbené kapely, tak například i na tragickou bouračku či politický skandál v televizním zpravodajství.

„Horší však je, že mládež školou povinná, i ta poněkud odrostlejší, občas doopravdy ztrácí schopnost srozumitelně se vyjádřit,“ tvrdí dětský psycholog Karel Brůna. „Učitelé základních a středních škol znepokojeně registrují žáky, kteří už nedokážou mluvit v souvislých větách.“

Podle pedagogů jejich studenti tvoří věty, v nichž figurují převážně slovesa „dělat“ nebo „jít“, pokud mají popsat nějakou činnost. „Maminka udělá večeři.“ „Bráška dělá úkoly.“ „Uděláme si výlet.“

Záleží na výchově

„Všeobecně se soudí, že bohatství slovní zásoby a schopnost popisně se vyjadřovat získává dítě především četbou,“ vysvětluje problém Brůna. „To je samozřejmě do značné míry pravda, není to však všechno.“ Podle něj je důležité je i to, jak se mluví doma, jak s dítětem komunikují rodiče. A to už odmala.

„Jak byste označila sousedku, tetu nebo milou paní prodavačku v obchodě? Řekla byste, že je fajn? Určitě by se dalo říct, že je příjemná, milá, ochotná, vstřícná, srdečná, hovorná... Děti se snaží poznávat svět a zorientovat se v něm. K tomu, aby si zařadily lidi i věci na ta správná místa, ale potřebují znát slova, kterými by je pojmenovaly.

Když přijdete z práce a klesnete do křesla s výkřikem »Jsem hotová!«, dítě sice pochopí, že by zrovna teď nemělo příliš otravovat, o tom, jak se doopravdy cítíte, se však mnoho nedozví. Jen co se trochu vzpamatujete, by nebylo od věci upřesnit, že jste unavená nebo dokonce vyčerpaná, že vás bolí nohy a necítíte záda, že se vám zdá, jako byste vážila nejmíň tunu atd.,“ říká dětský psycholog.

„Váš potomek se tak postupně naučí, jak rozpoznávat a pojmenovávat svoje vlastní pocity. Když potom přijde domů a procedí mezi zuby »Blbá škola!«, můžete se ptát proč. Je zklamaný, protože se mu nedařilo při zkoušení, i když se den před tím poctivě učil? Mrzí ho, že se k němu ošklivě zachoval kamarád? Trápí se, protože se mu ztratily nové fixy? Je otrávený a znuděný, protože dnes měli jen samé předměty, které ho nebaví?“

V slovním projevu samozřejmě nejde jen o slovesa, přívlastky a přídavná jména. Je přece tolik rozmanitých slov a způsobů vyjádření pro všechny druhy činností, kterými se zabýváme od procitnutí až po pusu na dobrou noc!

Připravujeme se do školy, hltáme nebo naopak vychutnáváme oběd, odcházíme se psem na procházku, sestavujeme stavebnice, šijeme šaty na panenky, zpíváme s rádiem, hrajeme si na prolézačkách, některé děti trucují, vzdorují a žárlí, jiné jsou zase spokojené a klidné...

Vybavujete si, jak jste na svoje miminko téměř nepřetržitě mluvila, když z kojenecké sedačky sledovalo každičký váš pohyb? „A co teď udělá maminka? Maminka nakrájí mrkvičku! Tááák, teď dojdeme do lednice pro máslo, zapneme sporák, mmmm, to to voní! To bude dobrá polívčička...“

Dokud jste na dítě mluvila, fascinovaně vás pozorovalo, a ani ho nenapadlo zlobit. Když trošku ubereme infantility, dá se podobný postup doporučit i v podstatně vyšším věku. Vysokou školou mluvení je totiž rodina a vy jste v ní hlavním vyučujícím.

Možná se potom dočkáte i toho, že dá vaše dítě dohromady větu rozvitou.