Tento článek pojednává o složitých problémech z minulého století (z mého dětství), takže je nanejvýš pravděpodobné, že bez slušného dějinného přehledu, výkladové encyklopedie a bez mnoha hodin rozhovorů s námi pralidmi.... vůbec nemusíte zjistit, o co jde...

Co to je?!! Co to smrdí?
Hm. Asi svačina. (asi svačina v bačkoře, která je zabořená v sešitě matematiky v mé školní aktovce..) Fuj, ty jsi čuně. Tak já se s tím mažu, ty to ani nesníš a ještě s tím uděláš tohle! Ježiš to je houska se šunkou! Tu jsem ti mazala v pondělí a dneska je... čtvrtek!

Než jsem začala chodit do školy, ještě to šlo. Hrozně ráda jsem stavěla z kostek, leporel a vůbec čehokoli... hodně jsem si vymýšlela... nejvíc příběhů jsem rozehrála ani ne tak s hračkami jako spíš ve své hlavě. Hrála jsem si s kolíčkem, koukala na něj třeba hodinu a hrála si v hlavě. Dokud mi v něm nezůstal prst. Dost se divím, že mě rodiče nevzali k psychiatrovi :o) Ve školce mi to ještě prošlo, ale pak...

Ve škole:
Dej mi ten lísteček. Ty si zase kreslíš? Dej mi žákovskou. A přestaň si laskavě jezdit s gumou mezi těmi pravítky, teď máme český jazyk!

Ve třetí třídě základní školy jsme přestali kreslit jablíčka a hrušky a to byl můj konec. A začátek mých trablů. Musela jsem si pamatovat a hlídat všechny ty věci, které mi byly úplně šumák. (Šumák byl takový prášek, co když si ho narvete plnou pusu, nestačíte se divit.. Něco jako Extáze, ale lepší)

Doma:
Co je? Nějakej průšvih, že jo?! (Já mám totiž obličej jako animovaná postavička, neustále se v něm zračí okolní děje) No... Mám poznámku. Že vyrušuju. A trest.
Ach jo. Takže zas budem do noci podtrhávat slovní druhy. Nemůžeš si na to dávat pozor? Co v tý škole děláš?

Co jsem v tý škole dělala? Abych pravdu řekla, v devíti letech jsem dost času strávila představou únosu. Myslela jsem, že by mohli přijet Vinetou s Old Shaterhandem a šípem zabořeným do tabule mi dát znamení. Já bych samozřejmě podle ozdob na šípu poznala svého rudého bratra, seběhla bych k rozhořčení celého sboru na nádvoří a nasedla na připraveného koně.

Ve škole:
Přines mi tu podepsanou žákovskou knížku.
Já jsem... já se omlouvám... já ji mám doma.
Jak to? Jak si připravuješ tašku, když si do ní nedáš žákovskou knížku?! Napiš si teda český jazyk, strana 23, cvičení 3 a zítra mi ji doneseš. Ten trest ze včera máš?
Ne. Já ho mám na stole...

Doma:
Co je? Ty máš zase trest?
Jo.
Jak to? Vždyť včera jsi slibovala, že už se to nestane. To snad není možný. Vždyť to je každý den! No teď brečíš. Co brečíš, prosím tě?!
Když já nevim, kde je ten trest.
Jak to?
Já nemám ten notýsek. Já ho mám asi v družině.

V krátkém časovém období jsem dokázala ztratit lístky na obědy, cvičební úbor a klíče. Stihla jsem nepřinést na výtvarnou výchovu ovoce pro kresbu zátiší, pokreslit učebnice, zplesnivět kapsář na výtvarné potřeby, proplesnivět kapsu v tašce jablkem (asi jablkem... bylo to dost chlupaté). Taky jsme s Hankou utekly z družiny, protože jsme chtěly vyprat její kalhoty od trávy, aby neměla průšvih. Vychovatelka byla na mrtvici a měly jsme průšvih.

Během rodičovského sdružení si sáhl můj otec do kapsáře u mé lavice a objevil zástěrku slepenou zaschlou tuší, mnoho prášků na zuby, část pomeranče (ajo... chtěla jsem ho o přestávce dojíst... asi před měsícem...) ...a taky jsem nebyla doma abych předala klíče od auta strejdovi... (ležela jsem v parku v trávě a koukala na mraky) ...klíče od auta, které mělo vézt zavazadla ze sokolovny na nádraží a taky jsem v jeden den ucpala odpad a zbrzdila vlak se spartakiádními cvičenci.

Tou dobou jsem taky cestou ze školy pohřbívala mravenečka, takže mě musel jít tatínek večer hledat, a druhý den jsem zas objevila benzínovou louži, ve které se dělaly obrázky, když jste do ní drcli nohou... A vše se opakovalo. Moji rodiče byli zoufalí. Připadali si jako neschopové, co se o své dítě neumí postarat, a mně jich chvílemi bylo fakt líto. Fakt. Ale nedalo se s tím nic dělat. Fakt.

Proč to píšu?
Protože takové děti jsem pak měla jako učitel ve třídě (boží mlýny melou...). Jejich rodiče si připadali jako zoufalí neschopové, co se neumí o své dítě postarat, a mě jich bylo fakt líto. Fakt. Protože jediné, čím jsem je mohla utěšit bylo vědomí, že ačkoli jsem dodnes úplný trotl, přežila jsem již několik zim a nebydlím v chráněném bytě s asistentem, takže k malému... ale přece jenom zlepšení... došlo. I když si kreslím na poradě a nedávám pozor. A tuhle jsem ze špajzu vyndala pěkně plesnivý chleba.

Takže: neřvěte na ně, protože je jen rozhodíte a udělají o dalších deset chyb víc než snesete. Pokuste se jim uhlídat strašlivě pravidelný režim. To jim pomůže s pamětí. Pak už můžete jen čekat. A až vám někdo bude tvrdit, že děti jsou vaše vizitka... strčte mu tajně do tašky jablko.  

PS: je ale možné, že přežívám jen díky svému muži, který si už ve třetí třídě věci rovnal a dával pozor.

Reklama